středa 15. června 2022

#19: Yeah Yeah Yeahs - Zero

Yeah Yeah Yeahs se před nedávnem ohlásili s vynikajícím comebackovým singlem "Spitting Off The Edge Of The World", takže nastal ten správný čas oprášit jednu z jejich největších hitovek, dle mého skromného názoru dokonce tu nejlepší. Je kupodivu, že i když se jedná o jeden z nejzásadnějších songů mého života, který se na mém last.fm skví na krásném osmém místě, nemám k němu žádnou osobní historku. Vlastně to možná vůbec není k podivu - byla to temná doba mé pozdní puberty a já žila víc uvnitř než venku. If you know what I mean.

K Yeah Yeah Yeahs jsem se dostala díky Filteru, který zpěvačku Karen O označil za nejvíc cool ženu hudební scény. A když to napsal Filter, tak to musela být pravda. Bylo to něco jiného, než co jsem do té doby poslouchala. Bylo to neotřelé a sexy. Když ještě neexistoval Genius, poselství songů se řešila na Song Meanings, kde to někdo označil jako jasný song o prostitutce nebo o jedincích, se kterýma nikdo nechce spát. Džízus, lidi. Všechno nemusí být o sexu!

"You're a zero, what's your name? No one's gonna ask you, better find out where they want you to go."

Netřeba hledat tajné významy mezi řádky, vždyť je přece zjevné, že ta skladba je přesně o tom, co má v názvu - o nulách. Nickách. Prostě loserech. A kdo z nás se tak už někdy necítil? Já na střední třeba neustále. Skvělé je, že "Zero" nepůsobí jako sůl do rány vašeho loserství, ale naopak vás nakopává k činu, ať už k jakémukoliv. Čím déle do vás Karen O hustí, že jste nuly, tím víc ve vás sílí zdravý vztek a chcete jí ukázat, že to se teda paninka mýlí!

"Chceme otřást neotřesitelným, rozhýbat věci, a takového ducha má právě 'Zero'. Vzkazuje vám: 'No tak, člověče! Projevuj emoce, uteč. Ať už cítíš cokoliv, poddej se tomu!'" odhalila hudebnice v rozhovoru s Clash pozadí písně. Tak co, what is the cure? HOPE NOT!


Najdete na: It's Blitz! (2009)
Také by se vám mohlo líbit: Robyn - Dancing On My Own, Yeah Yeah Yeahs - Heads Will Roll, Gossip - Heavy Cross


pátek 1. dubna 2022

#18: G-Eazy - Had Enough


1. dubna 2021. Ten den si pamatuju do detailů. Odpoledne jsem se šla projet na kole. Byl teprve začátek dubna, ale teplo bylo jako v létě. Dokonce si pamatuju, co jsem měla na sobě - legíny, červený crop top a károvanou košili. Outfit jsem asi lehce podcenila; když se zvedl vítr, táhlo mi na záda. Obloha byla pokrytá temnými mraky a vypadalo to, že se každou chvílí spustí bouřka. Po návratu domů jsem si otevřela pivo. Očividně jsem nebyla jediná, kdo teplý zelený čtvrtek využil k pobytu venku. Sociální sítě byly plné fotek přeplněných Riegrových sadů. Tehdy jsem byla ještě lehce covid nazi, takže mě to docela sralo. Ve skutečnosti jsem jim ale jenom záviděla, haha. Já ten večer byla ve společnosti me, myself and I, klasika. Na svém imaginárním to do listu jsem ale měla ještě jednu položku k odškrtnutí... 

Sedla jsem si k notebooku a začala skládat odpověď pro svou, v tom čase už bývalou šéfredaktorku XY. Web, pro který jsem psala pět let, posledního března ukončil činnost a naše tříčlenná redakce byla rozpuštěna. Od XY jsem den předtím dostala mail, ve kterém se loučila a děkovala mi za mou práci. Nebudu lhát, dojalo mě to. I když jsem si tolikrát představovala, jak s tím seknu, když to skutečně končilo, došlo mi, co jsem ve skutečnosti měla. A že jsem to brala jako samozřejmost. Zanechme ale sentimentu, znamenalo to hlavně jediné - byla jsem bez práce. 

Tehdy jsem ještě měla hřebínek docela vysoko a myslela si, že na mě čeká celý širý publicistický svět. Long story short: Nečekal. Ale to je na jiné povídání. Zatím jsme v tom dubnovém večeru. Se zbývajícím pivem jsem si šla sednout na balkon. Měla jsem strach z nadcházejících dnů, ale zároveň jsem cítila opojný pocit volnosti. Něco končilo a něco jiného mělo začít, neříkají tohle všechny ty klišé citáty? I když jsem neměla ani tucha, co to něco mělo být, stejně jsem cítila jakousi naději. Lockdownová kompilace "Everything's Strange Here" od G-Eazyho, která mi během balkonového rozjímání zněla v uších, perfektně vystihovala mé tehdejší rozpoložení. 

G-Eazy si na ní odskočil k zasněnému indie rocku a kromě rapu v tracklistu uslyšíte zpěv, kytary nebo klavír. Není to žádná ambiciózní deska, prostě jen sbírka momentálních emocí a nálad, které interpret prožíval během sociální izolace. Zatímco mezi fanoušky jeho klasické tvorby prošla bez většího povšimnutí, já ji mám ráda. Nejspíš právě proto, že kromě pár singlů nejsem úplně příznivec G-Eazyho hipohopových songů.

"I Had Enough" je na mém pomyslném main character playlistu. Líbí se mi hlavně "You can hate me now, you got the right to / I don't hate you now but got the right to". Takové to, když někomu ležíte v žaludku z neznámého důvodu, tak mu ten důvod dáte. On sám je pro vás ale natolik bezvýznamný, že pro něj necítíte ani nenávist. G-Eazy skladbu napsal v reakci na bývalku Halsey. Pasáž "How could I forget about you? You wonder how I lived without you, babe" je poté přímou odpovědí na její "Without You". Zkrátka úplná vékávéčka. Jo, a nezapomeňte - karma's real.😉

PS: Tame Impala v tipech berte s rezervou. Já v tom songu prostě slyším "Adagio For Strings" od Samuela Barbera a to slyším i v "Had Enough". Tak proto. Ne, že by to bylo poprvé, kdy jsem vybrala úplně random věc, ve které vidím podobnost jenom já...


Najdete na: Everything's Strange Here (2020)
Také by se vám mohlo líbit: Nine Inch Nails - Starfuckers Inc., Carly Simon - You're So Vain, Tame Impala - Let It Happen

čtvrtek 17. března 2022

#17: Sleigh Bells - Locust Laced


Miluju, když je hudba paralelou k mému životu. Minulý rok se to některým interpretům podařilo tak dokonale, že mě to děsí dodnes. Mluvím o Billie Eilish. Wolf Alice. A Sleigh Bells. Jako dnes si pamatuju ten večer na konci července, kdy jsem si poprvé pouštěla preview songu "Locust Laced". Samozřejmě to nebylo jenom jednou a samozřejmě jsem z toho byla totálně hotová, vnitřní křik náctileté fanynky, jekot jako v hledišti The Beatles atd. atd. Byli to noví Sleigh Bells po čtyřech nekonečných letech! Tu krátkou ukázku bych si z fleku dokázala představit v upoutávce na novou řadu seriálu k prostřihům jednotlivých scén, které mají divákovi dát jasně najevo, že tahle série bude epická. Já hloupá tehdy ještě nevěděla, že ten seriál bude můj život. A ten večer byl doslova předvečerem jeho nové série. Když se ohlédnu zpátky na své staré já, které tam sedělo na dvoře v křesle, sledovalo oblohu zbarvenou do růžových tónů zapadajícího slunce, některé lidi vůbec neznalo a přemýšlelo o naprosto jiných věcech než dneska, nevím, jestli mu mám závidět. Nebo ho litovat. Anyway.

"Call up the queen! Give us a taste!"

Pamatuju si taky jako dnes, když ten singl o pár dní později vyšel celý. Byla jsem zrovna v Praze, a i když jsem si předtím pochvalovala, jaká je to super náhoda, že mě novinka oblíbené kapely zastihne na mé krátké dovolené, mám dojem, že v ten den mi to úplně vypadlo z hlavy. (Protože mi kvůli mé blbosti ujel bus, narychlo jsem sháněla vlak, který měl samozřejmě zpoždění, byl přeplněný, nefungovala v něm pořádně klimatizace, lidi v něm mě totálně srali, neustále zastavoval, měla jsem asi čtyři hodiny skluz od původního plánu a tak no.) Takže pak bylo velké radosti, když jsem si na to už ubytovaná na hotelu vzpomenula. Třebaže jsem nevěděla, co mám dělat dřív, našla jsem si čas, abych zhlédla videoklip a několikrát za sebou poslechla audio na Spotify, zatímco jsem se chystala ven, snažila se přes Messenger urovnat jeden rodinný spor (LOL), v rámci pregame do sebe klopila dvojku vína a domlouvala se s kámoškou, která taky nestíhala, co a jak. Prostě taková pražská klasička moje. ❤️

Song se mi líbil na první dobrou, ale v tom karlínském hotelovém pokoji to ještě nebyl úplně wow efekt, ke skutečné lásce jsem dospěla teprve časem. Se svou kaskádou nabroušených kytar korunuje zběsilost v srdci, která se na poslední řadovce "Texis" rozhořela znovu silným plamenem. "Cítím se jako dynamit. Cítím, že dnes v noci zemřu," je výstižné shrnutí filozofie Sleigh Bells a jejich znepokojující ambivalence - euforie navenek, deprese uvnitř. "Locust Laced" zní jako motiv bujaré párty, na které jiskříte jako prskavky a pak už jenom počítáte ztráty po výbuchu. Protože prokletému osudu nelze uniknout. A můžete se sebevíc pokoušet prorazit zdí. To výjimečně není metafora, ale narážka na stejnojmenný klip.

"Run, rabbit, run, but you can't escape. The wicked way is here to stay."

Alexis Krauss v něm vystupuje jako country zpěvačka, usměvavá Justine, která se v rámci hudebního vystoupení snaží prorazit zdí. Po prvních neúspěšných pokusech se oklepává a pokračuje ve zpěvu, ale viditelně je otřesená a rozrušená. Své snažení nevzdává a pobaveným divákům předvádí další bezvýsledné pokusy. Po druhém kole ztrácí klid a rozvahu a naplno se oddává zoufalství. K překvapení všech ale v samotném závěru zeď proráží. A já se nemůžu rozhodnout, jaké poselství si z toho mám odnést. Naději, že zázraky se ději a i přes četné překážky můžeme dosáhnout svého cíle? Nebo je to spíše varování "dej si pozor na to, co si přeješ, může se to splnit"? Opravdu nad tím přemýšlím, protože i já po tom večeru začala marně prorážet zeď. Pokračování příběhu v "Justine Go Genesis", hořké probuzení ve světě za zdí, mě moc neuklidňuje...


Najdete na: Texis (2021)
Také by se vám mohlo líbit: 100 gecs - mememe, Sleigh Bells - Justine Go Genesis, Laura Les - Haunted

#16: Nelly Furtado - Say It Right


(Všechna jména následujícího textu jsou změněná. Jinak je všechno bohužel pravda.) 

(pokračování 1. části) Fakt je, že něco se stalo. A já ten večer ještě s nostalgií vzpomínala, jak pohodový to bylo s Janou. I když jak se to vezme. Šlo tu o to, že si Sylva a ještě jedna holka začaly "hrát na blázny". Na tom možná není nic hroznýho, když opomenu, že se chovaly opravdu trapně a dělaly nám akorát ostudu. Když mi ale pocákaly celou postel vodou, pak i mě samotnou, když se zamykaly v pokoji a nechtěly mě a Míšu pustit, tak to už moc vtipný nebylo. Hej, lidi, ten večer jsem to fakt nedávala. Šly jsme si s Míšou zahrát kulec, jenže ona měla taky blbou náladu, páč se přes mobil s někým pohádala. FAKT SUPER VEČER! Nakonec jsme se s nimi před spánkem daly do pořádku, ale předtím dělaly mega bordel. Já jsem to už nevydržela a začala jsem jim nadávat, a ony se mně samozřejmě vysmívaly. Když večer v pokoji konečně zavládlo posvátné ticho, radostí jsem se málem zbláznila. Jó jó, člověk si nevybere. Buď musí do noci poslouchat Haniny kecy, anebo ty dvě a jejich výbuchy smíchu. Naštěstí to byla předposlední noc. 

Hehe. Ráno jsem se zase trochu rafla s Janou. Ta byla ještě furt nějaká "otřesená" a zase měla svou "úžasnou náladu". Vytkla těm dvěma, že jak včera dělaly bordel, nemohla kvůli tomu spát. Ne, že by mně jejich nálada taky nevadila, ale že to říkala zrovna Jana, která předtím dělala bordel furt, kolikrát si na ni ostatní holky stěžovaly, a nás taky probudila tehdy, jak jsme spaly po obědě, tak to jsem musela ty dvě bránit a všechno jsem jí to řekla. A víte co ona!? Odměřila si mě zase tím svým pohledem a vytkla mi, co to melu, že byla řeč o něčem úplně jiným… TY VOLE, ONA JE FAKT PIČA! To se mě naštěstí zastala Sylva. Víte, tohle je její nejčastější obrana vůči mně, že jako vůbec nevím, o čem je řeč, a že nic nechápu, jenže na tyhle finty jí už neskáču! Ale ne! NEBUDU TO TADY ŘEŠIT! Až někdy jindy! PIČAAA!!!!!!! 

Po snídani se bohužel "skvělá nálada" těch dvou vrátila. Ve společenské místnosti jsem jim normálně a v klidu říkala, ať mi dají klíček od pokoje, jenže… To se vážně nedalo, když ony ze mě měly jenom srandu. Vyvrcholilo to na obědě, to se s nimi rafla i Jana. Já jsem už po obědě neměla sílu ani chuť, tak jsem zkrátka rezignovala. Odešla jsem do společenské místnosti a fakt jsem už měla na krajíčku. Copak je možný, aby z pouhýho týdenního pobytu všem šplouchalo na maják!? Pak za mnou přišla Jana a Míša. To, že jsem momentálně nesnášela ty dvě, ale neznamenalo, že se budu přátelíčkovat s Janou!

Pak se to nějak vyvrbilo, to už je fuk. Faktem je, že před námi byl poslední večer. A co jsme měly, sakra, dělat, když po chlastu nebylo ani vidu ani slechu!? Tak byla jakože "pařba" u Jany. Se Sylvou jsme ale udělaly tu chybu, že jsme si šly koupit nanuky, a Jana tam mezitím dala song od Nelly Furtado, který jí prý připomínal Rychtaříka. (ÓÓÓÓÓÓ BÓÓÓÓÓŽE! Více o něm později.) A tak ho furt v kuse poslouchala, na balkóně, ve tmě a v tričku na ramínkách! Janička se šmutnou náladou byla tu a v plné zbroji! Třeste se! No já jsem se teda nijak neotřásla a šla jsem radši zpátky do pokoje. Asi vám je už jasný, že s "pařbou" byl šmytec. Za chvilku se k Janě přidala ještě Sylva, Míša a Markéta ze socek a připomínalo to tam slzavé údolí, jak melancholicky vzpomínaly. ÁÁÁÁÁCH!

Víte, jak to někdy je. Song se vám nijak zvlášť nelíbí, ale nějaký motherfucker z vašeho okolí ho furt točí dokola a dokola..., až se vám začne líbit! No není to k vzteku? V tomhle případě musím ale dodat - díky Bohu (respektive díky Janě). Protože bych málem přehlédla jeden z největších popových klenotů 00's. Podobně se dá popsat i deska "Loose", na které Nelly Furtado spolupracovala s Timbalandem. Když vás někdo vzbudí o půlnoci a s pistolí u hlavy po vás bude chtít jména, která definovala 2006/2007, ihned z vás musí vypadnout trojka Timbaland / Nelly Furtado / Justin Timberlake.

A když nad tím teď tak přemýšlím, přijde mi cool, že jste na střední, na lyžáku, a soundtrackem vám je tahle pecka. Každopádně... depku na balkoně u tohohle fakt mít nechceš!


Najdete na: Loose (2006)
Také by se vám mohlo líbit: Timbaland - Apologize (feat. OneRepublic), Keri Hilson - I Like, Justin Timberlake - TKO

středa 9. března 2022

#15: Beach House - Myth


Výhodou toho, že máte starý hudební blog, je to, že můžete udělat ctrl+C ctrl+V a máte kus textu hotový. Jak jsem už ale psala u jednoho z minulých příspěvků, není nad dobovou výpověď. Tohle jsem si napsala k songu "Myth", který pro mě byl vstupní bránou ke kapele Beach House:

"Proč se mi zdá, že jsem poslední dobou strašně vyměkla a oddávám se jenom samým zasněným, červánkovým, do dálky zahleděným interpretům? Všichni ti Slowdive, Still Corners, Twin Sister, Ride,... Chvílemi i M83. A nesmím opomenout Stone Roses a jejich 'I Wanna Be Adored', která to před dvěma roky všechno odstartovala. Nevím. Že by mi nezbylo už nic jiného než se jenom oddávat snění? Konec revolty? Konec punku? Konec nadějím? Bla bla bla. Melu kraviny. Přitom stačilo jenom říct, že tohle je prostě tak strašně dobrá pecka, že se přes to skoro ani nemůžu dostat k dalším věcem na novince "Bloom" marylandského dua Beach House..., což by ovšem byla škoda."

Can't keep hangin' on to what is dead and gone. If you built yourself a myth, you'd know just what to give.

Po přečtení textu mám ke svému starému já dvě poznámky: Co je to, sakra, Twin Sister, a "chvílemi M83"? LOL! Taková neúcta! Zpět k Beach House. Nakonec jsem se dokázala přes "Myth" doposlouchat i k dalším věcem a "Bloom" patří dnes k mým nejoblíbenějším indie deskám. Kdybych ji měla označit jedním slovem, je to jaro. Pokaždé když ho cítím ve vzduchu, je čas symbolicky oprášit tuto desku a ponořit se atmosférických vrstev jejího zasněného popu. "Myth" je jedna z těch kouzelných skladeb, která v posluchači dokáže evokovat pocity nostalgie, radosti, smutku i naděje v jednom. A jestli vás do nebeských výšin neodstřelí hudba samotná, tak potom se o to zaručeně postará nádherný hluboký hlas Victorie Legrand.


Najdete na: Bloom (2012)
Také by se vám mohlo líbit: Still Corners - Fireflies, Slowdive - When The Sun Hits, Best Coast - California Nights