sobota 20. března 2021

#9: The Drums - I Can't Pretend


"I Can't Pretend" od The Drums je moje srdcovka. To je možná zbytečné zmiňovat, když je tenhle blog přece o samých mých srdcovkách. Tak jinak - "I Can't Pretend" je moje srdcovka. Jednou jsem o ní napsala: "Pokud se dožiju doby za nějakých x let a zeptáte se mě na rok 2014, 'I Can't Pretend' bude vždycky znělkou, která se mi okamžitě rozezní v hlavě." Je to tak. Když si ji dneska pouštím, jsem zase tam. 'I Can't Pretend" byla hymnou mých tehdejších dní. Což je o něco míň cool, než to zní.

Byl to rok, kdy zabili Jamese Foleyho. Byla jsem prvním rokem na brigádě na zmrzlině a zažívala další ze svých existenciálních krizí. Haha. Jsem zkrátka ten nejvíc stereotypní emočně nestabilní spisovatel. Mimo jiné jsem tehdy dala košem..., eh, buďme přesní v termínech, prostě jsem tehdy úplně normálně vyghostovala (fuj!) jednoho kluka. Je to hnus, za který se dneska stydím, ale budiž mi omluvou, že jsem tehdy měla hlavně problémy sama se sebou (ne, že by to dnes bylo lepší, HAHA) a nevěděla, jak jinak situaci čelit.

"It's too hard to begin when you know it will end. And if you've got a friend, you better leave with him."

Po téhle zkušenosti jsem o sobě začala mít vážné pochybnosti. Pravda totiž byla, že o toho člověka jsem měla původně zájem. To já všechno zinscenovala. A při prvních náznacích nejistoty utekla. Tehdy mi došla docela děsivá skutečnost - že to tak bude vždycky. Vždycky se budu zamilovávat do lidí, a když zjistím, že by to mohlo být opětované, uteču. Nebylo to poprvé, dělo se mi to pořád. Na stranu druhou, co jsem měla dělat? Neumím předstírat. A nedokážu být s člověkem, se kterým být nechci, abych si jenom odškrtla nějakou společenskou kolonku. Proto jsem se tolik zhlédla v tomto veselo-pochmurném songu.

Podle zpěváka Jonnyho je o tom, že se ve svém životě zbavíte nesmyslů a uvolníte cestu věcem, které vám dávají smysl. Jak moc těm slovům teď rozumím. V poslední době mám přesně ten pocit. Že věčně jenom předstírám. Sedíte ve společnosti lidí, ve které byste nejradši nebyli, a předstíráte. Že jste úplně normální. Nic vás netrápí. A máte pravděpodobně nulový citový svět. Víte, že si to o vás všichni myslí a necháváte je v tom. Přitom byste nejradši vyskočili na stůl a prostě jenom křičeli. Třeba. Protože máte už všeho po krk a jste úplný opak toho, co si o vás všichni myslí. Když si tohle uvědomíte, napadne vás: "Kolik lidí to má asi úplně stejně jako já? Kolik lidí jsem si po vzoru společenských zvyklostí opatřil nálepkami, které se absolutně neshodují s realitou, tím, co je uvnitř?"

"When everyone wants to dance, I can't stand up. I know that I need love, but I can't pretend."

Pojďme konečně ke skladbě samotné. "I Can't Pretend" je indiepopový klenot s architekturou, před níž smekám a kochám se její genialitou. Všechno to pěkně odsýpá, muzikanti jedou podle přesně vyměřené šablony předrefrén-refrén-sloka až k závěrečné katarzi a posluchači servírují uhlazenou souhru syntetických smyčců a řezavých kytar. Víte, jak se říká, že ty nejlepší věci jsou ty nejjednodušší? Tohle je přesně ten případ. Není to žádná instantní hitovka ani mistrovství světa v originálnosti. Člověk tomu ale dá první, druhý, třetí poslech. A nakonec si možná stejně jako já řekne: "Panebože, tohle je dokonalý!"

Tentokrát musím upozornit i na videoklip, který jsem v roce 2014 dala na 4. místo svého osobního žebříčku. Ani ve vizuální podobě písně se nedočkáte srdcervoucích příběhů a filmařských experimentů. Ale i přesto - to načasování jednotlivých obrazů, střih, barvy (a cool hadry!). Nepamatuju lepší fúzi skladby a obrazu. Pusťte si to. 

PS: Celé album je inspirováno románem Kouzelný vrch Thomase Manna. Celkem složitá, ale kvalitní četba, které jsem obětovala tři měsíce svého života. Jsem ráda, že jsem se k této knížce díky nahrávce The Drums dostala.


Najdete na: Encyclopedia (2014)
Také by se vám mohlo líbit: The Drums - I Don't Know How To Love, The Smiths - How Soon Is Now?, Richard Ashcroft - This Is How It Feels