#3: Harry Styles - Sign Of The Times

Nebudu si hrát na pokrytce. Doby, kdy můj hudební vkus definovali dramaturgové rádií, jsou (díkybohu) už dávno pryč. Na stranu druhou mi ale nedělá problém si rádio sem tam jako zvukovou kulisu pustit. Když třeba vařím. Opaluju se. Skládám o Vánocích puzzle. Jo, to poslední je vyloženě moje vánoční tradice a celý rok se na to těším. Stejně tak v létě u táboráku je tradicí něco si nechat zahrát (a tradicí moderátorů je v 80 % případů nám to nezahrát, ale whatever). Mám ráda rádio na koupališti, protože vám tam vždycky můžou zahrát váš oblíbený song. A co je víc než u vody poslouchat dobrou hudbu?

Jasně, že mainstreamová rádia hrají vesměs sračky, ale kvůli těm pár parádním věcem, které na vás z éteru můžou vybafnout, není úplně špatný si je občas pustit. A hlavně je to pořád způsob, jak narazit na nové věci, i když to je u mě v posledních letech spíše ojedinělý jev. Díky rádiu jsem třeba loni poprvé slyšela tuhle věc. Zprvu jsem si jí moc nevšímala. Musel to ale být osud, furt to na mě odněkud útočilo, až se mi to začalo líbit. To jsem ještě neměla tušení, kdo je interpretem songu. Bylo to zrovna pátek před hodama, první říjnový týden, když jsem seděla s kámoškou v našem oblíbeném baru. Jukebox zatím nejel, tak se z reproduktorů linula televize naladěná na Óčko. A hele, co tam náhodou začalo hrát. Plna zvědavosti jsem se otočila k obrazovce, abych už konečně zjistila, kdo to zpívá a... WTF!? Vždyť to je Harry Styles z One Direction. Líbí se mí písnička od Harryho Stylese, haha! Hudební snob fakt nejsem, ale tohle mě pobavilo.

Ale despekt stranou. To je přece moc jednoduchý smést někoho ze stolu jenom proto, že One Direction. Myslím, že na svém debutovém albu zpěvák s přehledem prokázal, že to není jenom hezounek z bravíčkových plakátů, a má na to mít podobně velkolepou kariéru jako třeba Robbie Williams. Mimochodem Styles válí taky na plátně.

"Sign Of The Times" je hodně silná věc. Začíná baladicky a postupně se rozvíjí do epického pop rocku plného emocí. Pro mě má tahle skladba velký význam i díky svému textu. I když jsem se tedy před nedávnem dozvěděla, že prý to má být jakási poslední řeč umírající matky čerstvě narozenému dítěti (ehm... co?), pro mě jsou to hlavně slova útěchy a povzbuzení do těžkých životních chvílích. "Prostě už přestaň brečet, musíme se odsud dostat," úpěnlivě burcuje Styles, a i když si nejste jistí, jestli má pravdu, strašně moc mu chcete věřit. Že začalo poslední dějství a konec černých dnů je na dosah.

Takovej ten song na opilecké zpívání ve tři ráno v hloučku kamarádů. Ne že bych to někdy zažila. Ale zazpívala bych si, ne že ne. ❤

Najdete na: Harry Styles - Harry Styles (2017)
Také by se vám mohlo líbit: Robbie Williams - Feel, Tom Odell - Another Love, Ben Howard - A Boat To An Island On The Wall

#2: Yuck - Get Away

Mám takovou zajímavou vlastnost promeškávat zajímavá alba v době jejich vydání. "Hurry Up..." od M83, první díl měsíční trilogie Kida Cudiho nebo Kendrickovo "Good Kid, M.A.A.D City" - ty všechny a ještě desítky dalších jsem objevila až s prošlou lhůtou. Což samo o sobě ničemu nevadí, ale občas není špatný něco hajpovat, když to hajpuje i celý širý bdělý svět. S Yuck a jejich eponymním debutem je to trochu jiný příběh. Výjimečně jsem byla při smyslech a tu desku jsem objevila v době, když jsem ji objevit měla. Tedy v roce 2011. To, že člověk vnímá, neznamená ale, že skutečně vnímá, jestli mě chápete. Po krátkém flirtu jsem si album z počítače zase smazala. Stejně jsem čas od času dostala chuť na vypalovačku "Get Away". A nikdy jsem se nepřestávala divit, yuck Briti dokážou udělat takhle amerikánský zvuk. Dodnes mi prostě nenamluvíte, že ta kapela není doopravdy z USA, kašlu vám na Wikipedii.

"Panoramic view, that's one thing I won't do.."

Loni se ale něco změnilo. Ráda bych řekla, že za to mohla nějaká událost, která mě opět donutila dát si "Get Away" do sluchátek, ale mám dojem, že to byla prostě jenom další random chuť si tu písničku poslechnout. A najednou jsem dostala chuť si po letech poslechnout taky celé album a stal se zázrak - ta deska byla ve skutečnosti vý-bor-ná! Vůbec si nezasloužila po pár týdnech skončit v koši počítače; zasluhovala si být součástí mých souborů navždy! A ten song? Okej, dělat žebříčky nejoblíbenějších skladeb ever je dost nevděčná práce, takováhle rozhodnutí po mně nechtějte, ale můžu říct, že je v první trojce? Ne, protože je spíš v první dvojce! Song z roku 2011 se stal soundtrackem mého léta 2017. Na stranu druhou proč ne, když Yuck můžou být zase nejlepší devadesátkovou kapelou 10's? (a nemůžu si odpustit sdílet i tento dobový článek, jehož pointu ani po těch letech nechápu, ale pořád se mi strašně moc líbí. Některé odkazy jsou bohužel již nefunkční...)


"Not even the pain kicks in, tell me when the pain kicks in..."

I když vydali ještě další dvě nahrávky, pro mě jsou (stejně jako třeba Sex Pistols) skupinou jednoho alba. S odchodem zpěváka Daniela Blumberga (aka mladého Bob Dylana) v roce 2013 odešlo i to, co Yuck činilo natolik exkluzivními. Duch debutu se zkrátka vytratil a z Yuck je dnes už jen průměrné alternativně-rockové uskupení nerozpoznatelné od mnoha dalších. Co se dá dělat. Nám 90's kids bylo holt předurčeno jenom vzpomínat na devadesátkové kapely, které si ani nepamatujeme. AMEN.

PS: A zrovna teď jsem zjistila, že Blumbergovi letos vyšla sólo nahrávka. A zní to celkem dobře..., ok, poslouchám teprve první písničku, ale je prostě fajn slyšet po letech zase jeho hlas. Je to kluk šikovnej, dejte šanci i jemu.

Najdete na: Yuck (2011)
Také by se vám mohlo líbit: Tired Lion - I Don't Think You Like Me, Violent Soho - Saramona Said, Smashing Pumpkins - 1979

#1: Calvin Harris - Summer

A začneme pěkně zostra! Hned na startu se vám s něčím přiznám - nejsem hudební snob a mám ráda hudbu napříč mnoha rozmanitými styly. Ano, i tu, co hraje v rádiu a je takzvaně komerční. Nenávidím kecy typu, že je něco moc mainstream na to, aby to mohlo být dobré. Samozřejmě, že existují písně, které mají menší hloubku a jsou určené hlavně k pobavení mas, ale proč by měly být automaticky špatné? Ráda se bavím. A u desetiminutového opusu Pink Floyd to moc nejde, i když v jiných chvílích si ráda pustím třeba zase ten.

Když si do blogu s názvem "1001 songů, které musíte slyšet, než zemřete" dávám jako úvod "Summer" od Calvina Harrise, myslím to smrtelně vážně. Je to skvělá věc. Až se mi nechce věřit, že ji poslouchám už od roku 2014. Počkat... cože? Vždyť to bylo včera, co jsme si ten song nechali zahrát v rádiu a já pak za jeho zvuků sbírala v zahrádce mátu na naše freestyle domácí mojita. Ten rok jsme měli projekt "Žij, pij a chuj (a cheese)" aka naši každoroční letní oslavu. (Na co ten název odkazuje, to asi uhádnou jen hardcore filmoví fanoušci.) Psal se už rok 2015, ale na té nahrávce se žádný zub času nepodepsal, pořád byla aktuální. A pořád je! Zjistila jsem, že je totiž nadčasová.

"Summer" je pro mě léto vecpané do formátu MP3. Jasně, generace ze sedmdesátek měla pankáče. Osmdesátky jsou prostě osmdesátky. 90's měly Smashing Pumpkins, Oasis, Pixies a další kapely, které jim budeme vždycky závidět. Do dekády po tomto období radši nebudeme moc zabrušovat. Ale my... my máme "Summer"! A co víc si ještě přát? Snad jen ten ledovej drink k tomu.

Najdete na: Motion (2014)
Také by se vám mohlo líbit: Calvin Harris - Blame, Duke Dumont - I Got U, Kygo - Never Let You Go

#0: Úvod (protože ten musí bejt vždycky)

Ten název je samozřejmě vtip. Spíš by se to mělo jmenovat "1001 songů, které mám nejradši a jsem natolik troufalá, že si myslím, že je musíte znát i vy". (...) No ale proč, sakra, ne, když nad tím tak přemýšlím? Nepředpokládám, že tohle někdy zakončím, asi mě to v půli přestane bavit nebo do čísla 1001 tragicky zahynu, ne že by mi došly písničky, ale přece - to ne cíl, to cesta přináší štěstí! Jsem odchovanec Dana Millmana, tak vím, ne? Pokud na téhle cestě poznám díky vašim komentářům další parádní must listen songy, budu ráda. Pokud díky mně někdo pozná zajímavou skladbu nebo zajímavého interpreta, budu ráda ještě víc. Rovnou vás upozorňuji, že se tu nebudou nacházet velké hudební analýzy - těch mám dost na webu, pro který píšu -, ale spíš vás budu zahrnovat takovými těmi klasickými blogískovými zápisky od srdíčka.❤ Hudba je pro mě velmi osobní záležitost, která mě provází takřka celým životem, a neumím k ní přistupovat jako k nějakému neživému předmětu ke zkoumání. A někdy je takové osobnější povídání vlastně i záživnější než jenom suchá fakta a hodnocení.

Tak se pusťme do toho!