#14: Good Charlotte - Hold On

Jedno vím jistě. I když jsem v posledních dvou ročnících základky neměla ani ponětí, co jsou to skutečná životní dramata, nikdy jsem se neměla tak špatně jako tehdy. Netřeba dlouze rozebírat, proč tomu tak bylo, to je na úplně jiný článek. Zkráceně: Puberta je sama o sobě peklo. Pokud patříte mezi méně šťastné jedince stejně jako já, připočtěte si k tomu ještě počátek depresivních myšlenek, úzkosti, pocitu, že nikam nepatříte, a dalších životních radostí. Připočtěte si k tomu, že jako třináctiletý člověk, pro kterého bylo donedávna jedinou starostí, jestli ho mamka pustí ven a schrastí někde prachy na Tesolu z hospody, těmto emocím naprosto nerozumíte. Víte jen jediné - nechcete je mít. Jenže čím víc na to myslíte, tím víc ty emoce sílí a nemůžete se jich zbavit. A je to věc, kterou nemůžete nikomu říct. Protože stejně nevědomí kamarádi by vám nerozuměli a možná by se s vámi raději přestali bavit. A od rodičů byste se pravděpodobně jen dozvěděli, že to máte z toho, jak nic pořádného neděláte, a proto si vymýšlíte kraviny.

"You're feeling sad, you're feeling lonely and no one seems to care."

Tak jsem předstírala, že "jsem v poho". Moje celoživotní role, za kterou bych měla získat minimálně cenu BAFTA. Že mě nic netrápí a jsem jako ostatní. Ale po nocích jsem brečela. Nenáviděla jsem každodenní chození do školy. A po čase pro mě bylo utrpení chodit i ven s kámošema, protože jsem stále víc cítila, jak moc jsem jiná. Nebylo nic, co bych mohla udělat. Nemohla jsem se zhroutit. Nemohla jsem se vzepřít a přestat chodit do školy. Byla jsem jenom dítě, které muselo poslouchat dospělé. Co mi přijde nejsmutnější - že jsem se o tom nedokázala svěřit ani svému deníku. Občas jsem tam mezi všemi těmi smajlíky a popisy veselých situací napsala, že mám teď docela divné období nebo že je toho v poslední době na mě moc, ale panebože! Vždyť mi bylo úplně mizerně! A je smutné, že jsem to musela na stránkách deníku předstírat i sama před sebou; kdybyste si zápisky z té doby přečetli, ani by vás nenapadlo, jak zle mi doopravdy bylo. Jenom já mezi řádky vnímám, jak depresivní ty wannabe vysmáté záznamy skutečně jsou.

V dobách, kdy mi bylo nejhůř, jsem se ale (ne)paradoxně nikdy ani myšlenkou nezatoulala k sebevraždě. Něco takového pro mě bylo absolutně nemyslitelné. Naprosté tabu. Dokonce ještě v prváku jsem se kvůli tomu pohádala se spolužačkou. Zatímco já takové řešení absolutně odmítala a hlásala, že vždycky existuje jiná cesta, ona mi oponovala stylem, že nemůžu druhé soudit, když nejsem na jejich místě. Na téma sebevražda jsme tehdy dělaly skupinovou seminárku, a i když se mi zdá, že téma pocházelo z mojí hlavy (jak jinak),většinu realizace včetně prezentace jsem následně přenechala této spolužačce a mojí kamarádce (jak jinak! :D), což nakonec vyústilo v další konflikt a konec našeho přátelství, ale to je taky na jiný článek. (A jo, je to člověk z příspěvku #10...)

"Your days, you say they're way too long, And your nights, you can't sleep at all, hold on."

Hm, vlastně je obdivuhodné, že i přes svoje vnitřní trápení, jsem měla na sebevraždu jasně vyhraněný názor. To mi ale nebránilo v tom, aby jednou z mých hymen té doby byla právě "Hold On" od Good Charlotte, antisuicidální song. Když jsem tehdy ležela v noci v posteli a brečela, protože jsem na další den musela zase do školy a protože jsem hlavu měla plnou zase těch myšlenek, a nevěděla, jak se jich zbavit, bylo to právě on, který mi hrál v uších a dodával mi odvahu. Teda - takhle jednoduchý to nebylo. Nestal se ze mě díky tomu silný a sebevědomý člověk. Ale vím, že nebýt GC a jejich písniček, rozhodně by všechno bylo těžší. Když říkám, že mi GC v pubertě zachránili život, zní to možná moc pateticky, ale je to pravda.

Najdete na: The Young And The Hopeless (2002)

Také by se vám mohlo líbit: blink-182 - Stay Together For Kids, Yellowcard - Only One, Simple Plan - Crazy

#13: Cults - Go Outside

Songy do 1001 vybírám náhodně. Většinou se jedná o skladby, které se mnou v daném momentu rezonují. "Go Outside" se o svůj post přihlásila sama, protože mi v poslední době úplně random pořád hrála v hlavě. Následující text jsem si dovolila vypůjčit ze svého starého blogu, takže se jedná o dobovou výpověď. Dnes bych to už tak pěkně popsat nedokázala. Jen jsem teda opravila chyby, haha.

"I really want to go out..."

Někdy prostě člověk sám se sebou svádí marný boj. Jako třeba já s touhle pitomou kapelou. Nemusela jsem ji ani slyšet na to, abych si říkala: "Ne, nebudeš je, Simo, poslouchat. Nemáš zapotřebí být jako všechny ostatní trendy dětičky." Ale pustila jsem si je. A musela jsem jenom přisvědčit: "Ne, tohle teda poslouchat nebudu. Už mám po krk všech těchhle kapel tvářících se strašně vážně, a hrajících přitom něco, co už dělalo tisíce muzikantů před nimi, a vůbec - mně se to prostě nelíbí!" Mé svědomí bylo čisté. Pak jsem na to nějakou nehodou zase někde klikla a říkám si: "Proboha. To je zase ono? Ale já už přece říkala, že tohle poslouchat nebudu. Leave me alone." Mé svědomí bylo čisté. Ne tolik už má mysl, do které se ty zpropadené melodie a primitivní popěvky pořád vtíraly. V tu chvíli jsem věděla, že je zle, protože jakmile se mi tohle děje, jsem už ztracená. Došlo mi, že i já je budu muset poslouchat! Takhle se mi to stalo s The Kills, takhle se mi to stalo s Lykke Li. 

Ale víte co? Já na to kašlu! Jsem jenom obyčejný člověk, který má rád hudbu. Léto. A rád se jen tak poflakuje. Leave me alone!

PS: Ve video uvidíte dokumentární materiál zobrazující náboženského hnutí Chrám lidu. Čti - uvidíte samé mrtvé lidi. Tato sekta se do dějin nechvalně zapsala největší masovou sebevraždou (918 mrtvých). Přeji pěknou podívanou.

Najdete na: Cults (2011)

Také by se vám mohlo líbit: Lykke Li - Sadness Is A Blessing, Sleigh Bells - Rill Rill, Crocodiles - Hearts Of Love

#12: Billie Eilish - Everything I Wanted

V čem tkví tajemství mimořádného úspěchu Billie Eilish? Ve svém repertoáru má jistě řadu výborných skladeb, ale nedá se říct, že by to byl zrovna spotřební popík pro masy. Vlastně je až kupodivu, že se jí celosvětového úspěchu podařilo dosáhnout právě s ponurým divnopopem, který bývá jindy záležitostí hrstky alternativních nadšenců. Deprese je v posledních letech možná cool (eh), ale i v dnešní době si víc posluchačů spíše vyhledá pozitivní písničku než song o sebevražedných choutkách. O co tedy v případě Billie Eilish jde? Není třeba nad tím dlouze bádat, je to zkrátka zpěvaččino charisma, její osobitost, syrovost a opravdovost, které přinesla do vyumělkovaného a odcizeného současného mainstreamu. K tomu připočtěte obří talent a tvůrčí chemii s bratrem Finneasem. 

Ani "Everything I Wanted" není instantní hitovka pro rádiové posluchače. Sourozenecké duo O'Connellů dokáže ale i z prostých základů vytěžit klenot, který vás pohltí. To je vlastně další poznávací značka Billie Eilish - schopnost vybudovat sugestivní atmosféru. A to třeba jen za asistence tichého klavíru, minimalistického dunění pod povrchem a typického zpěvo-šepotu. V "Everything I Wanted" si k tomu ještě přidejte silný příběh, v němž se posluchač může opět najít. Nesnáším kecy, že Billie dělá hudbu, se kterou se můžou ztotožnit pouze puberťáci. To je velice povrchní soud od lidí, kteří se s její tvorbou pravděpodobně setkali tak maximálně z rychlíku. Pocity osamělosti, nešťastné lásky, deprese a dalších emočních srandiček prožívají lidé napříč všemi věkovými spektry. Vlastně bych řekla, že Eilish je v tomhle směru velmi vyspělá. Já bych v osmnácti své pocity takhle rozhodně nedokázala vyjádřit. 

V "Everything I Wanted" se mě dotýkají hlavně následující dvě pasáže: "I had a dream I got everything I wanted. Not what you'd think and if I'm bein' honest it might've been a nightmare" a "If I knew it all then, would I do it again? If they knew what they said would go straight to my head, what would they say instead?" Když se podívám zpátky na dobu, kdy něco začalo, vlastně jsem tehdy dostala všechno, co jsem chtěla. V konečném důsledku to ale nebyl splněný sen. V konečném důsledku to byl začátek noční můry. Jak zní jedno úsloví - dej si pozor na to, co si přeješ, protože možná se ti to splní. S tím souvisí další úryvek. Kdybych dopředu věděla, co se stane, udělala bych to znovu? To je otázka, na kterou nedokážu s jistotou odpovědět. Stejně jako netuším, zda by se někteří lidé zachovali jinak, kdyby věděli, co mi jejich slova a činy skutečně působily. Je pravda, že za většinou konfliktů stojí pouhé nedorozumění a nevědomost. Jenže pravda taky je, že někteří lidé jsou v jádru prostě špatní. Takhle jednoduché to někdy je. A žádná vaše další slova či vysvětlení by na jejich chování absolutně nic nezměnily.

"And it feels like yesterday was a year ago, but I don't wanna let anybody know. 'Cause everybody wants something from me now and I don't wanna let 'em down."

A pak že je Billie Eilish hudba pro puberťáky. Ani Pink Floyd by mi nedali tolik podnětů k přemýšlení.

Najdete na:  Everything I Wanted (2019)

Také by se vám mohlo líbit: Radiohead - Everything In Its Right Place, Billie Eilish - Ilomilo, Tori Amos - Hey Jupiter (Dakota Version)

#11: Anna Wise - BitchSlut

Cesty, kterými se dostávám k nové hudbě, jsou různorodé. Doporučení na YouTube mezi ně zrovna moc nepatří. Vlastně mě teď z hlavy napadá jen "BitchSlut" od Anny Wise. Že mi Youtube vyhodilo tenhle klip, byla náhoda. Že jsem na něho klikla, už nijak nahodilé nebylo, protože miluju bazénovou estetiku. A udělala jsem dobře, byla to láska na první poslech. Pod povrchem nekomplikovaného popíku s hitovým nábojem se navíc skrývá hlubší sdělení. 

"If I say no, I'm a bitch. Say yes, I'm a slut."

"BitchSlut" je primárně o nedorozumění na poli sexuálním, ale obecně - jako žena nemůžete nikdy vyhrát. Nezáleží, zda se rozhodnete pro možnost A, nebo B, vždycky to bude špatně. Když se s mužem vyspíte na první schůzce, jste kurva. Když ho odmítnete, jste čubka, které jde jenom o prachy, nebo frigidní panna. V jiném případě by někteří muži museli přijmout fakt, že je jednoduše nechcete - pro ego nepřijatelné. A ráda bych vám řekla, že jenom tlumočím stereotyp, který jsem někde vyčetla, ale jsou to i mé reálné zkušenosti. (Občas dokonce můžete být v jeden čas zároveň "děvkou" i "pannou", což sice z fyzického hlediska není možné, ale myslíte, že takovým lidem jde o pravdu skrytou za jejich domněnkami a dedukcemi?)

Když si na sebe obléknete minisukni a výstřih, jste děvka. Když se pro změnu zahalíte do pohodlného oversized oblečení, je to senzace, o které musí psát eseje všechna světová média. A když se pak náhodou odhalíte... BUM! Opět bych si ráda vymýšlela, ale tohle je příběh Billie Eilish, která je podle amerického zákona dokonce pořád dítě. (Fun fact: Tohle jsem psala krátce předtím, než se Billie Eilish odhalila pro Vogue ještě víc a Instagram skutečně bouchl.) Když jste štíhlá, je z vás hned anorektička ("A to chlapi nemají rádi, ti si chtějí mít na co sáhnout!"), když pár kilo přiberete, je to už zase moc, zhubněte. Musíte být rozumná a samostatná, ale pozor, abyste nebyla moc samostatná, to už zavání neoholeným podpažím a feminismem. Na stranu druhou neprojevujte ani moc ženské emoce, nechcete být přece za hysterku. Když se k mužskému pohlaví chováte mile, je jasné, že se s ním chcete vyspat. Chraň Bůh, abyste ale byla nepříjemná, to jste náladová kráva, která má své dny. "A proč se neusměješ? Mračení ti nesluší." Tak bych mohla pokračovat donekonečna. Shrňme si to: Nebuďte zkrátka ani moc, ani málo - easy! Nejhorší je, že šedá zóna mezi těmito dvěma extrémy v podstatě neexistuje.

"I'm walking down the street with my hands tied, 'cause I wore a skirt, you think I'm down to ride. You think I wanna fuck, 'cause I comb my hair, 'cause I'm at the bar next to an open chair."

"BitchSlut" ironicky komentuje ještě jeden nešvar současné doby, mentalitu "sama si o to svým oblečením říkala", která oběti sexuálního násilí degraduje na pouhé kokety. Pokud ho budou vyznávat i ZNALCI typu Uzel (fuj!), bohužel ještě hodně dlouho aktuální nešvar. Jednou provždy: Pánové, pokud je žena pěkně či vyzývavě oblečená, hovoří s vámi, je milá, či se dokonce na vás usmívá (!!!!!), ne, v drtivé většině případů to neznamená, že chce s vámi spát. Pravděpodobně je to jen milý člověk, a hlavně - kdyby milá nebyla a neusmívala by se na vás... HERE WE GO AGAIN! A já už raději končím.

PS: Když se tato problematika probírá po různých diskuzích, mnozí muži se ohrazují, že oni takoví nejsou a proč všechny házíme do jednoho pytle. Ano, díkybohu takoví nejsou všichni, ale myslím, že už skutečnost, že s podobnými dvojitými standardy a stereotypy se minimálně jednou v životě setkala skoro každá žena, něco vypovídá.

Najdete na: The Feminine: Act I (2016)

Také by se vám mohlo líbit: Frank Ocean - Super Rich Kids, Rejjie Snow - Cookie Chips, Lily Allen - Trigger Bang

#10: Good Charlotte - Keep Your Hands Off My Girl

(Všechna jména a příjmení následujícího textu jsou změněná. Jinak je všechno bohužel pravda.) 

(...) Druhý den jsem na rovině už moc nepadala, pumy (sic) byly mou radostí a svah jsem sjížděla bez hůlek, aniž bych hodila stola¹. Krev mi ale pila Jana. Ta do mě furt hučela, že lyžovat pluhem není lyžování, a snažila se mě učit lyžovat '"normálně". Do piče! Ona lyžuje od dětství a, kurva, ono se to pak lehce říká a ukazuje! A když mně to furt nešlo a ona na moje připomínky, že mi to stačí takhle ("Tohle není lyžování!"), že mi to k ničemu nebude ("Lyžovat musíš umět!" Musím!?), že se stejně už nikdy na hory nedostanu ("Tak proč jsi sem jela!?"), už křičela, opět mi bylo do breku. A pak, že mě předá Pospíšilovi. Ten se divil, co se děje, že jsem včera dělala pěkné zatáčky. Jana mu předvedla, jak "hrozně" lyžuju a on že: "Pěkný pluh." Nepřerazili byste ji!? Tak jsem se nasrala, všem jsem ujela, na všechny fuckovala a jela si to pěkně po svém bez hůlek několikrát po svahu. FUCK OFF! 

(...)

Na pokoji jsem byla se Sylvou, Míšou a ještě jednou holkou. Z Jany mě často hrabalo. Ještě jsem o tom nepsala, ale v poslední době jsme se dost hádaly. Ona je totiž člověk: 1.) strašně náladový; když má dobrou náladu, tak člověk, aby se z ní zbláznil, když má špatnou náladu, tak se všichni kolem ní musí zase nejspíš přetrhnout, 2.) kterej musí mít vždycky pravdu a poslední slovo, 3.) strašně si věřící, což je taky na zhrábnutí. Při jedné večeři jsem se s ní už normálně pohádala. Ona je fakt úplná blbka. Cosi začala, že nemá ráda, když někdo pomlouvá lidi, které nezná, jak jsem třeba já nadávala na Coufalku (jenže já ji znala dost dobře). Já na to, že každej má snad právo na svůj názor a ať laskavě zase nenadává jen mně, když to říkala i Sylva. Ona, že u Sylvy aspoň vidí, že to už pochopila, no to jsem málem spadla ze židle! Já padám! Není tak náhodou Sylva ten věčně nespokojený člověk, kterej na všechny nadává!? Já jsem kdysi dávno pronesla cosi o Coufalce, Sylva na ni měla kecy furt, ale špatnej člověk jsem tu zase já! To už jsem se teda nasrala, cosi jsem jí řekla, už ani nevím co, a s výrokem, že prostě musí mít vždycky pravdu, jsem odešla od stolu. To ale nebyl konec všeho… Ona se nám ten večer ještě nastěhovala do pokoje!

Donesla si matračku a spala na zemi. Měla v úmyslu tam spát i zbylé tři noci. Ten večer pro mě nastala naprostá krize. Být někde o samotě, normálně bych se mega rozbulela. Však jsem si taky myslela, že mě klepne, jak pořád dokola mlela pantem o Maďarech². Začala jsem nenávidět její hlas a hnusil se mi způsob jejího vyjadřování. Na další den to opravdu vypadalo, jako by se tam nastěhovala. Pořád měla ty svoje kecy, skákala po postelích a dělala machírky. Nedalo se to vydržet, a tak jsem na protest odešla do společenské místnosti na TV. Přála jsem si, ať se něco stane, páč mi bylo jasný, že další noc s Janou nepřežiju. A pak se stal zázrak! Na Óčku pustili GC. Normálně byste nevěřili, co s člověkem dokáže hudba udělat. Jako bych se opět vrátila do obrazu. Došlo mi, že žiju GC life. Že semhle patřím. Lidi, dyť já úplně zapomněla na GC a jejich filozofii The Anthem! GC mi opět dali naději, jako to už udělali tolikrát. Před večeří jsem šla ještě chvíli na pokoj a… TO BYSTE NEVĚŘILI! Jana tam ležela na zemi. 

Zeptala jsem se, o co jako jde, a ona, že se praštila do topení. Já, jestli nechce pomoct zvednout, ona, že ne, že by se jí udělalo špatně. Pro sebe jsem si říkala: "Holka, co to zase hraješ?" Janička, hypochondr se špatnou náladou, byla opět na scéně! Zašly jsme za zdravotnicí, a nakonec se ukázalo, že tam má jen bouli a byla z toho asi otřesená. PANEBOŽE! Fakt trapka! Tohle bylo zase nějaký divadlo!? Co je to za pičovinu, že když se člověk trochu bouchne do hlavy, leží kvůli tomu na zemi jak přejetej vlakem, pak dlouho spí, a dokonce ještě ráno je z toho v prdeli!? Co to je, sakra!? Aha, sorry! Já zapomněla, že Janička má vysoký a nízký tlak, stále je jí špatně, stále ji bolí hlava atd. atd. atd. Možná, že jí křivdím, ale copak je normální, aby člověk dělal kvůli malé bouli takový rodeo!? 

No ať se stalo, co se stalo, faktem bylo, že tu noc spala Jana ve svým pokoji. A mně to bylo všechno jasný. Seděla jsem u TV a přemýšlela, jak se mi to vrátí. Ne, že bych na Janu poslala nějakou kletbu, ale tu noc s námi opravdu nespala, čili moje přání bylo vyslyšeno. A jak známo, člověk nikdy nemá všechno. A tak jsem tak přemýšlela, ale vůbec nic mě nenapadalo. Faktem je, že něco se stalo. A já ještě ten večer s nostalgií vzpomínala, jak pohodový to bylo s Janou… (maybe to be continued)

1.) Oblastní výraz pro "spadnout"..., no dobře, používaly ho asi jen dvě holky. Vzniklo to tak, že kamarádka odněkud pochytila spojení "hodit vrbu", které mi vůbec nedávalo smysl a říkala jsem, že je to stejná blbost, jako kdybych říkala třeba "hodit stola". And here we go! Ohledně té vrby jsem na netu ale nic nenašla, takže kdo ví, co to vlastně znamenalo nebo jak se to mělo říkat. :D

2.) V chatě byli společně s námi ubytovaní Maďaři, respektive Slováci mluvící maďarsky.

Když jsem poprvé uslyšela "Keep Your Hands Off My Girl", byla jsem zděšená. V té době jsem sice už věděla, že Good Charlotte nejsou punk, ale tohle byla jednoduše hrůza a já nevěděla, jestli brečet, nebo svou bývalou nejoblíbenější kapelu definitivně zavrhnout. Jenže víte, jak to někdy bývá. Dáte tomu víc poslechů, zjistíte, že je to vlastně docela poslouchatelný a aniž si to pak stačíte pořádně uvědomit, nenáviděný song je najednou vaším oblíbeným. Jo, jsou tam syňtáky, Joel se tam pokouší o něco na způsob rapování a vyjmenovává tam všechny ty cool značky, což vůbec není punkový, jenže pak se to rozjede, přijdou hutný kytary, mně naskočí husina a "the record keeps playin' the same old song". Můžu to poslouchat pořád dokola a nikdy se mně to neomrzí. 

Abych navázala na dramatický úvod aka fragment deníkového zápisku o lyžáku na střední - jo, přesně tenhle song začal hrát na Óčku během mého malého mental breakdownu. Můžete říct, že to byla jen náhoda, ale samozřejmě, že to nebyla náhoda! To, co následovalo, byl hotový deus ex machina, to se prostě nedá jinak vysvětlit. Jestli vám přijde, že náš lyžák byl vyhrocený; ano, byl. V tom textu bych se dneska nepoznala, protože jsem nekonfliktní člověk a žádná drama piča (abychom zůstali u vytříbeného slovníku mého šestnáctiletého já, haha, ne, že by teď byl jiný), ale řekněme, že extrémní lidé vás občas dohání do extrémních situací. A tím bych to asi diplomaticky ukončila. 

PS: v tom klipu byla předzvěst mé další éry, ale tehdy jsem o tom ještě nevěděla. Hledej nálepku na Benjiho (dvojče zpěváka) kytaře :)

Najdete na: Good Morning Revival (2007)

Také by se vám mohlo líbit: Good Charlotte - River, Everything Everything - Night Of Long Knives, Foals - What Went Down

#9: The Drums - I Can't Pretend

"I Can't Pretend" od The Drums je moje srdcovka. To je možná zbytečné zmiňovat, když je tenhle blog přece o samých mých srdcovkách. Tak jinak - "I Can't Pretend" je moje srdcovka. Jednou jsem o ní napsala: "Pokud se dožiju doby za nějakých x let a zeptáte se mě na rok 2014, 'I Can't Pretend' bude vždycky znělkou, která se mi okamžitě rozezní v hlavě." Je to tak. Když si ji dneska pouštím, jsem zase tam. 'I Can't Pretend" byla hymnou mých tehdejších dní. Což je o něco míň cool, než to zní.

Byl to rok, kdy zabili Jamese Foleyho. Byla jsem prvním rokem na brigádě na zmrzlině a zažívala další ze svých existenciálních krizí. Haha. Jsem zkrátka ten nejvíc stereotypní emočně nestabilní spisovatel. Mimo jiné jsem tehdy dala košem..., eh, buďme přesní v termínech, prostě jsem tehdy úplně normálně vyghostovala (fuj!) jednoho kluka. Je to hnus, za který se dneska stydím, ale budiž mi omluvou, že jsem tehdy měla hlavně problémy sama se sebou (ne, že by to dnes bylo lepší, HAHA) a nevěděla, jak jinak situaci čelit.

"It's too hard to begin when you know it will end. And if you've got a friend, you better leave with him."

Po téhle zkušenosti jsem o sobě začala mít vážné pochybnosti. Pravda totiž byla, že o toho člověka jsem měla původně zájem. To já všechno zinscenovala. A při prvních náznacích nejistoty utekla. Tehdy mi došla docela děsivá skutečnost - že to tak bude vždycky. Vždycky se budu zamilovávat do lidí, a když zjistím, že by to mohlo být opětované, uteču. Nebylo to poprvé, dělo se mi to pořád. Na stranu druhou, co jsem měla dělat? Neumím předstírat. A nedokážu být s člověkem, se kterým být nechci, abych si jenom odškrtla nějakou společenskou kolonku. Proto jsem se tolik zhlédla v tomto veselo-pochmurném songu.

Podle zpěváka Jonnyho je o tom, že se ve svém životě zbavíte nesmyslů a uvolníte cestu věcem, které vám dávají smysl. Jak moc těm slovům teď rozumím. V poslední době mám přesně ten pocit. Že věčně jenom předstírám. Sedíte ve společnosti lidí, ve které byste nejradši nebyli, a předstíráte. Že jste úplně normální. Nic vás netrápí. A máte pravděpodobně nulový citový svět. Víte, že si to o vás všichni myslí a necháváte je v tom. Přitom byste nejradši vyskočili na stůl a prostě jenom křičeli. Třeba. Protože máte už všeho po krk a jste úplný opak toho, co si o vás všichni myslí. Když si tohle uvědomíte, napadne vás: "Kolik lidí to má asi úplně stejně jako já? Kolik lidí jsem si po vzoru společenských zvyklostí opatřil nálepkami, které se absolutně neshodují s realitou, tím, co je uvnitř?"

"When everyone wants to dance, I can't stand up. I know that I need love, but I can't pretend."

Pojďme konečně ke skladbě samotné. "I Can't Pretend" je indiepopový klenot s architekturou, před níž smekám a kochám se její genialitou. Všechno to pěkně odsýpá, muzikanti jedou podle přesně vyměřené šablony předrefrén-refrén-sloka až k závěrečné katarzi a posluchači servírují uhlazenou souhru syntetických smyčců a řezavých kytar. Víte, jak se říká, že ty nejlepší věci jsou ty nejjednodušší? Tohle je přesně ten případ. Není to žádná instantní hitovka ani mistrovství světa v originálnosti. Člověk tomu ale dá první, druhý, třetí poslech. A nakonec si možná stejně jako já řekne: "Panebože, tohle je dokonalý!"

Tentokrát musím upozornit i na videoklip, který jsem v roce 2014 dala na 4. místo svého osobního žebříčku. Ani ve vizuální podobě písně se nedočkáte srdcervoucích příběhů a filmařských experimentů. Ale i přesto - to načasování jednotlivých obrazů, střih, barvy (a cool hadry!). Nepamatuju lepší fúzi skladby a obrazu. Pusťte si to. 

PS: Celé album je inspirováno románem Kouzelný vrch Thomase Manna. Celkem složitá, ale kvalitní četba, které jsem obětovala tři měsíce svého života. Jsem ráda, že jsem se k této knížce díky nahrávce The Drums dostala.

Najdete na: Encyclopedia (2014)

Také by se vám mohlo líbit: The Drums - I Don't Know How To Love, The Smiths - How Soon Is Now?, Richard Ashcroft - This Is How It Feels