Derek ze svých úst vyplivl krev. Myslel si, že dnešním dnem to skončí, ale noční můra pokračovala. Už si nedokázal vzpomenout, kdy přesně to začalo. Podivoval se, zda to vůbec kdy skončí. Zbraň ležela netknutá pod postelí, a ani dnes se nerozhodl ji zvednout a vložit do ní dvě nábojnice schované v krabičce na nočním stolku. Utřel si čůrek krve, který mu vytékal z hlavy. Pořád se mu vracel ten sen. Stojí uprostřed ringu a v hledišti sedí a skandují všichni lidé, které ve svém životě potkal. Proti němu se zvedá protivník - několik metrů vysoký tvor, který vypadá jako King Kong. Derek proti němu nemá absolutně šanci a po prvním zásahu klesá k zemi. Chvíli se mu zdá, že neslyší. Chvíli se mu zdá, že vidí červeně. Je zcela přesvědčený, že jeho nos není tam, kde obvykle bývá. Napadá ho, jak strašně jednoduché je porazit druhého, když ho o několik hlav převyšujete. Stejně se znovu zvedá na nohy a čeká na ten zásadní úder, který to všechno ukončí. A jako vždy se to právě v ten moment zastaví. Ten sen už nikdy nepokračuje dál. Derek si utírá krev ze svých rtů a přemítá, jak to asi mělo skončit. Ví, jak chutná porážka, ale ještě nikdy nepocítil chuť smrti. Přechází k zrcadlu a prohlíží se v něm. Přemýšlí, zda si ještě pamatuje, co je zač. Jako by na tom záleželo. V té hře byli jenom vítězové a porážení, žádná jména. Takže zase jednou vyplivne na podlahu krev a smyje si pot ze svého obličeje. Venku se začíná rozednívat a v tu chvíli si rozpomíná. První sluneční paprsky ozáří jeho úsměv.
Metalová balada D.O.A. je probuzení se z noční můry do ještě děsivější noční můry - vašeho života. Je to bod zlomu, kdy pod tíhou životních okolností klesáte na kolena a společně se zpěvačkou Alexis Krauss se napůl v bezvědomí ptáte: "How come nobody knows how the chorus should go?" Hutné kytary doprovází zlověstné ozvěny. "D.O.A." jako zkratka pro dead on arrival - na místě mrtvý. Verdikt, který si kytarista a hlavní autor Sleigh Bells vyslechl v roce 2009 poté, co se jeho otec zabil na motorce. "Do you know how it feels when the rain hits the roof, but the roof of your mouth is not wet anymore?" Dokonalé vyvrcholení temné kroniky psychického úpadku "Reign Of Terror".
Úvodní text na motivy "D.O.A." jsem napsala někdy po roce 2012. Už minule jsem naznačila, že Sleigh Bells celkem můžu, velice zjednodušeně řečeno. Abych byla přesnější, s touhle kapelou mám přímo nadpřirozený vztah. Nejde o to, jestli těmhle věcem věříte, nebo ne. Prostě to tak je. Pokud můžeme mít spřízněné duše mezi umělci, které osobně neznáme, Derek Miller je tou mojí soul mate. Je fuk, co se mi zrovna děje v životě, Millerovi se to jiným, ale stejným způsobem děje taky. A tak mi k tomu s přestávkami dvou až tří let skládá soundtracky. Když si čtu s Millerem rozhovor, jako bych četla rozhovor sama se sebou. Neznám jiného umělce, který ke své tvorbě přistupuje tak abnormálně kriticky. (A když si po vydání desky sype popel na hlavu a přiznává, že s tím a tím songem nebyl zrovna na 100 % spokojený, musím se jen smát, protože je to vždycky zrovna ta skladba, která se i nejmíň líbí mně.)
Na další (ne)podivnost jsem přišla zrovna při přípravě tohohle příspěvku. Úvodní literární útvar (jak s oblibou říkám těmhle fragmentům, kterých mám btw plné sešity) mluví o zbrani pod postelí, kterou se hrdina zatím nerozhodne použít (proti sobě). Cca o čtyři roky později od chvíle, kdy jsem to napsala, vydali Sleigh Bells "Rule Number One", ve kterém se mimo jiné zpívá: "You lost it, bought a rifle, took it home, put it in the corner of your closet. But it's not on your mind yet. Oh no, no, it's not on your mind yet." Fuck... NEŘÍKÁM NIC.
Abych tento zápisek ukončila trochu míň duchařsky a negativně, mám tu další věc inspirovanou "D.O.A.". Vznikla ještě před úvodní pasáží jako část rozsáhlejšího experimentálního textu na motivy čtyř skladeb. Ten konec se mi líbí. Škoda, že už těm slovům tolik nerozumím...
(...) A proto se znovu ponořuji do své snové vize a už nejsem v tom starém říjnovém dni. Ležím na podlaze a všude kolem mě skandují lidé, kteří čekají na začátek zápasu. Zvedám se na nohy a pozoruji, že mám na sobě trenýrky a bílé tílko. Stojím uprostřed ringu. Všude kolem mě jsou všichni lidé, které znám a které jsem kdy potkala. Jsou to lidé mého života a chtějí vidět krev. Náhle se nade mnou zvedne stín mého protivníka. Vypadá jako King Kong a je snad sto metrů vysoký; nemám proti němu absolutně šanci. Teď ale přichází zápletka celého příběhu. Prvek ozvláštnění. Deus ex machina. Začnu se zvětšovat, a to až do bodu, kdy dosahuji výšky svého nepřítele. Zasadím mu pravý hák. A pak další. Nakonec padá k zemi a já už chápu dvě věci:
*EXISTUJE MÍSTO, KDE SE MŮŽU SCHOVAT A ZŮSTAT TAM.**ČLOVĚK MŮŽE OBRA PŘEMOCI, ALE MUSÍ VYRŮST.*
Najdete na: Reign Of Terror (2012)
Také by se vám mohlo líbit: Sleigh Bells - And Saints, Foster The People - Miss You, Ariana Grande - Needy
