#6: Nine Inch Nails - The Perfect Drug

Čtenáři mého originálního blogu asi už dobře ví, jak moc mám v oblibě věci přehánět a overanalyzovat. Takže se takhle přihodilo, že jsem ve druháku byla "alkoholik". Klídek, tento závěr jsem si udělala jenom na základě pátečního jednoho a půl piva, za tuto hranici jsme se nedostaly. Jako nadměrně přemýšlivého člověka mě to ale v šestnácti celkem znepokojovalo. Byla totiž pravda, že když se kalící pátek nekonal nebo měl hospodský svůj den, piva nám neprodal a my nesehnaly nikoho 18+, byla jsem docela nervózní. 

"I got my head but my head is unraveling. Can't keep control, can't keep track of where it's traveling."

Samozřejmě že nešlo o pití samotné. Celý týden jsme seděly do půl třetí ve škole, kde do nás hustili všechny ty... zbytečné věci. Tohle je zajímavý paradox. Učení mi nikdy nedělalo problém. Pokud jsem se opravdu učila. Problém byl, že jsem se moc neučila. Na základce se to ještě dalo fejkovat, ale na střední jsem z jedniček skokově spadla na trojky a čtyřky. A málem i pětky, když se zadařilo. Poslední pololetí jsem to na vyznamenání sice dala, ale stručně řečeno - školu jsem měla na háku. Někdy jsem se do ní těšila, ale bylo to jen kvůli kamarádům a žrádlu, rozhodně ne kvůli učení. Pokud jsme zrovna nehráli volejbal (kterej jsem na střední ale hráli pořád, lol), tak mě bavil jen tělák. A literatura, pochopitelně. Občas jsem se v patologii nebo klinické propedeutice zaposlouchala do sugestivních zážitků učitelek ze zdravotnické praxe. Jinak jsem byla ale po většinu času duchem nepřítomná a tupě jsem zírala do lavice. A nevím, jestli je úplně v pohodě, že čtyři roky chodíte někam, kde se jenom x hodin věnujete dennímu snění. Český školní systém je zastaralý a naprosto katastrofální, a jestli se kvůli viru z Číny teď něco změní, říkám: Jedině dobře.

Bože, jak já to dennodenní sezení nenáviděla! A kdyby se pak něco smysluplného aspoň dalo dělat doma. Jenže jako děcko z vesnice moc možností nemáte. Takže většinou jsem jen seděla u complu nebo donekonečna poslouchala songy. Pátek, pátek byl ale jinej. V pátek se chodilo chlastat! Veškerá nuda a otrava týdne měla dostat své zadostiučinění v pátek. Nebyl to jenom náš druh restartu a zábavy; bylo to gesto vzdoru vůči celému světu, no hlavně tomu dospělému. Jenom sehnat si piva bylo výkonem samo o sobě. Dnes se mi to zdá neuvěřitelné, ale opravdu jsme v šestnácti dokázaly nadrzo nakráčet do hospody a před zraky starších mužských štamgastů si suverénně poručit čtyři lahváče, které jsme - když měl hospodský svůj den - s přehledem dostaly. S kamarádkou jsme je pily na takzvaném malém hřišti, kam jsem je vždy kamuflovaně pronesla pod bundou. Sedly jsme si na patník, otevřely piva, pily jsme, kecaly, nadávaly na školu a učitele. Obloha se díky zapadajícímu slunci tak krásně zbarvovala, jak přibývaly promile. Chci říct: BRING ME BACK! V půli druhého piva jsme to pokaždé zalomily, protože dál naše chlastací schopnosti tehdy nesahaly. Poté jsme se vydaly směr plac před kulturním domem a tato cesta se neobešla bez excesů, kdy jsme třeba zpívaly nebo jsem křičela na staré lidi "Dobrý večer!". O tom to bylo. Ve vesnici zdechl pes, byla zima, všichni zalezení doma, a pak jsem tam byly my, kráčely jsme těmi opuštěnými ulicemi půl metrů nad zemí a patřil nám celej svět. Chápete? O tomhle to celé bylo. U kulturáku jsme se potkaly s ostatníma děckama, většina z nich byla v podstatě ještě mladší než my. Tehdy se to nějak sešlo, že jsme se tam začali všichni scházet, aniž bychom se předem nějak domluvili. U kulturáku bylo napsáno příběhů. Tohle byla naše subkultura, náš punk. Byly to fakt dobrý léta.

"My blood wants to say hello to you. My fears want to get inside of you."

Stejně jsem se občas nemohla zbavit toho dojmu. Že to úplně není v pohodě takhle (skoro) každý pátek pít. Brala jsem to jinak, než to beru teď. A i když mi to dneska přijde legračně dramatické, skutečně jsem se v té době ztotožňovala s nějakými songy. Třeba s "The Perfect Drug" od NIN. Hlavně s pasáží my soul is so afraid to realize, how very little there is left of me. (A když mě zase chtěl nějakej kluk, kterého jsem nechtěla já, tak byla velmi aktuální taky I got my heart, but my heart's no good and you're the only one that's understood, ale to je na jinou kapitolu.)

Vím, že Trent Reznor tu skladbu nesnáší, ale já ji miluju. Miluju všechny ty neuspořádané samply, zběsilé bubny dokonale zastupující pocit opilosti/zfetovanosti, a vyklidněný závěr, který je stejně bolestivý jako ráno po velké pitce. Podle mě je to ta nejlepší píseň o závislosti, kterou kdo kdy složil (nebo si na žádnou lepší teď aspoň nevzpomínám), ale pozor, nejenom o té chemické. Už jste byli do někoho zamilovaní stylem, který hraničil s posedlostí? Dovolte mi, abych vám představila "The Perfect Drug".

"Without you, without you everything falls apart. It's not as much fun to pick up the pieces..."

Najdete na: Lost Highway OST (1997)

Také by se vám mohlo líbit: Nine Inch Nails - Closer, Trent Reznor - Driver Down, Nine Inch Nails - Starfuckers Inc.

#5: Sleigh Bells - Born To Lose

Nevím, jak vy, ale já jsem magor. (You don't say.) Poslouchám strašně moc hudby. (YOU DON'T SAY.) A pak se mi stává taková (ne)milá věc: Konkrétní písnička mi připomíná konkrétní situaci. Což je naprosto v pořádku, pokud je to vzpomínka na prázdniny u babičky roku 2013 nebo na léto roku 2017. Jenže v životě nejezdíte jenom na prázdniny a neprožíváte super léta. Takže nějaké písničky mi logicky připomínají i ty méně šťastné okamžiky. A JÁ JE PROSTĚ NEMŮŽU TŘEBA NĚKOLIK DALŠÍCH LET PAK SLYŠET. (RIP všechny songy roku 2018.) Proč to ale zmiňuju. Protože existují věci, na které je i moje emocionální labilita krátká. Třeba celá tvorba NIN a album "Reign Of Terror" od Sleigh Bells.

O NIN se netřeba déle rozepisovat, "Reign Of Terror" je nejdepresivnější deska všech dob, tudíž má nejoblíbenější. A hlavně je úplně úžasná, nadčasová a originální; nejsem zas až takovej negativista, panebože! NIN poslouchám v podstatě furt, "Reign Of Terror" taky, ale především mi bylo soundtrackem roku 2012. A tady je to kouzlo: Můžu je poslouchat pořád a nikdy jsem u nich neměla ten problém se špatným déjà vu. Dokonce... mi jejich poslech pomáhá? Nedokážu to vysvětlit, ale je to tak. A přijde mi až trochu legrační, když poslouchám song o sebevraždě nebo 150. zpověď Trenta Reznora, jak je úplně fucked up a broken, bruised, forgotten sore a jsem u toho stejně empty jako u teatrálního proslovu Nely Slovákové, která nám se slzičkami v očích vyčítá, že jsme kvůli své zlé povaze a závisti přišli o dopravu zdarma na Wolt a 10% slevu na kolagen. Tak to se jdu asi zabít, Nelo!

"Heard you say suicide in your sleep, just get on with it, you were born to lose. Will you hang like the moon from a rope in your room? Oh you long for it, you were born to lose."

Teď vážně. "Born To Lose", první song z xx songů Sleigh Bells, o kterých v budoucnu ještě napíšu, je song o sebevraždě. Ještě předtím, než to bylo děsně cool a zabít se chtěl každej xanaxovej "raper" (Rada: Zkus přestat brát drogy.), složil Derek Miller tuhle necenzurovanou reportáž z pekla, na jehož prahu skutečně stál. A nepotřeboval k tomu žádné lentilky pro strašně anxious děcka.

"Born To Lose" je valčík se smrtí. Konec předstírání a falešného mírového stavu. Děsivě bezelstné přiznání, že v pohodě není vůbec nic. A konec nadějí, že bude líp. Nebude. Podívej se do zrcadla a smiř se s tím. Totální prostředníček všem motivačním a pozitivním skladbám, které kdy byly napsány. Narodil ses k prohrávání, bejbe, tak to udělej. Díkybohu, že Sleigh Bells nejsou mainstreamovou kapelou, protože jinak by ultra korektivní a pokrytecký twitterový národ tenhle song už dávno zRuŠiL, kéž bych jen vtipkovala.

"All I know, you can't choose. Here I go, born to lose."

Jenže je to samozřejmě blbost. Žádný song za vás nestiskne spoušť zbraně ani vám neprotlačí hlavu do smyčky provazu. Umění je jenom umění a jste to vy, kdo na něj určitým způsobem reaguje. Nebudu lhát. "Born To Lose" je velice krásný taneček se sebelítostí. Oslava životního loserství. Je snadné se tomu poddat. Copak jsme se na tom místě všichni někdy neocitli? Gratuluji, pokud vy ne, ale život většiny lidí není o výhrách. A je tak snadné propadnout pocitu, že zrovna já jsem ten, který má věčně jenom prohrávat. 

Poslechem tohohle alba jsem ale přišla na jednu zajímavou věc. Že i být zrozen k prohře, může být důvodem k hrdosti. Kór když vám k tomu Sleigh Bells hrají takové vály, sakra!

Najdete na: Reign Of Terror (2012)

Také by se vám mohlo líbit: Def Leppard - Hysteria, Sleigh Bells - I Can Only Stare, Metallica - Fade To Black

#4: Kid Cudi - Pursuit Of Happiness (Nightmare) (feat. MGMT And Ratatat)

Pořád se nemůžu rozhodnout. Je tenhle song pozitivní oslavou života, nebo je to jenom depka ukrytá pod nánosem zlatých konfet a kapkami šampaňského? A proč by se obojí mělo vylučovat? Copak nejsou všechny ty kalící večery přesně o tomhle? 

Ten příběh je pokaždé stejný. Pokaždé to začíná vzrušením a dychtivou otázkou, co vás dnes čeká. Třeba to dneska nebude blbý a prožiju super večer plný zábavy ve společnosti mých kamarádů. Třeba se seznámím s novými úžasnými lidmi. Třeba potkám lásku svého života! Všechno je možné, když nic není jisté. A všechno je možné, když vám v krvi koluje pár promile navíc. ALE.

"People told me slow my roll, I'm screaming out: "Fuck that!" I'ma do just what I want, looking ahead, no turning back. If I fall, if I die, know I lived it to the fullest. If I fall, if I die, know I lived and missed some bullets."

Taky to může být jen další noc z mnoha. A pravděpodobně taky bude. Začnete pivem, pokročíte panáky, změníte lokál, skončíte v klubu, poznáte pár lidí, jejichž jména i obličej díkybohu zapomenete hned v okamžiku poznání, řeknete věci, které jste říkat neměli, napíšete lidem, kterým jste psát neměli, a ... zkrátka nic revolučního se nestanete. Protože tohle není film Johna Hughese, ale jen podělanej večer venku. Ráno se probudíte a všeho litujete. Je vám zle a v hlavě vás pálí výčitky. A tak trochu chcete zemřít, protože po vší té fejkové zábavě jste to zase jen vy a váš mizerný život. Páteční noc je ruská ruleta naopak. Ve válci je jenom jedna komora prázdná a vaše šance, že nechytnete další kulku, která vám roztříští hlavu na milion kousků, je velice mizivá. 

"Tell me what you know about night terrors? NOTHING. You don't really care about the trials of tomorrow."

"Pursuit Of Happiness" je stejně tak kalící hymna jako ponurý obrázek o lidech hledajících štěstí v substancích a víkendech. Prozradím vám tajemství: Žádné tam není. 

"I'll be fine once I get it...

I'll be good..."

Najdete na: Man On The Moon: The End Of Day (2009)
Také by se vám mohlo líbit: Kid Cudi - Pursuit Of Happiness (Steve Aoki Remix), Kids See Ghosts - Reborn, Kid Cudi - Going To The Ceremony