1. dubna 2021. Ten den si pamatuju do detailů. Odpoledne jsem se šla projet na kole. Byl teprve začátek dubna, ale teplo bylo jako v létě. Dokonce si pamatuju, co jsem měla na sobě - legíny, červený crop top a károvanou košili. Outfit jsem asi lehce podcenila; když se zvedl vítr, táhlo mi na záda. Obloha byla pokrytá temnými mraky a vypadalo to, že se každou chvílí spustí bouřka. Po návratu domů jsem si otevřela pivo. Očividně jsem nebyla jediná, kdo teplý zelený čtvrtek využil k pobytu venku. Sociální sítě byly plné fotek přeplněných Riegrových sadů. Tehdy jsem byla ještě lehce covid nazi, takže mě to docela sralo. Ve skutečnosti jsem jim ale jenom záviděla, haha. Já ten večer byla ve společnosti me, myself and I, klasika. Na svém imaginárním to do listu jsem ale měla ještě jednu položku k odškrtnutí...
Sedla jsem si k notebooku a začala skládat odpověď pro svou, v tom čase už bývalou šéfredaktorku XY. Web, pro který jsem psala pět let, posledního března ukončil činnost a naše tříčlenná redakce byla rozpuštěna. Od XY jsem den předtím dostala mail, ve kterém se loučila a děkovala mi za mou práci. Nebudu lhát, dojalo mě to. I když jsem si tolikrát představovala, jak s tím seknu, když to skutečně končilo, došlo mi, co jsem ve skutečnosti měla. A že jsem to brala jako samozřejmost. Zanechme ale sentimentu, znamenalo to hlavně jediné - byla jsem bez práce.
Tehdy jsem ještě měla hřebínek docela vysoko a myslela si, že na mě čeká celý širý publicistický svět. Long story short: Nečekal. Ale to je na jiné povídání. Zatím jsme v tom dubnovém večeru. Se zbývajícím pivem jsem si šla sednout na balkon. Měla jsem strach z nadcházejících dnů, ale zároveň jsem cítila opojný pocit volnosti. Něco končilo a něco jiného mělo začít, neříkají tohle všechny ty klišé citáty? I když jsem neměla ani tucha, co to něco mělo být, stejně jsem cítila jakousi naději. Lockdownová kompilace "Everything's Strange Here" od G-Eazyho, která mi během balkonového rozjímání zněla v uších, perfektně vystihovala mé tehdejší rozpoložení.
G-Eazy si na ní odskočil k zasněnému indie rocku a kromě rapu v tracklistu uslyšíte zpěv, kytary nebo klavír. Není to žádná ambiciózní deska, prostě jen sbírka momentálních emocí a nálad, které interpret prožíval během sociální izolace. Zatímco mezi fanoušky jeho klasické tvorby prošla bez většího povšimnutí, já ji mám ráda. Nejspíš právě proto, že kromě pár singlů nejsem úplně příznivec G-Eazyho hipohopových songů.
"I Had Enough" je na mém pomyslném main character playlistu. Líbí se mi hlavně "You can hate me now, you got the right to / I don't hate you now but got the right to". Takové to, když někomu ležíte v žaludku z neznámého důvodu, tak mu ten důvod dáte. On sám je pro vás ale natolik bezvýznamný, že pro něj necítíte ani nenávist. G-Eazy skladbu napsal v reakci na bývalku Halsey. Pasáž "How could I forget about you? You wonder how I lived without you, babe" je poté přímou odpovědí na její "Without You". Zkrátka úplná vékávéčka. Jo, a nezapomeňte - karma's real.😉
PS: Tame Impala v tipech berte s rezervou. Já v tom songu prostě slyším "Adagio For Strings" od Samuela Barbera a to slyším i v "Had Enough". Tak proto. Ne, že by to bylo poprvé, kdy jsem vybrala úplně random věc, ve které vidím podobnost jenom já...
Najdete na: Everything's Strange Here (2020)
Také by se vám mohlo líbit: Nine Inch Nails - Starfuckers Inc., Carly Simon - You're So Vain, Tame Impala - Let It Happen
Žádné komentáře:
Okomentovat