V roce 2015 vydali britští indie rockeři druhou studiovou nahrávku "Mothers", na které překopali svůj styl a kytarovou devasátkovou nostalgii vyměnili za syntezátory, opulentnost a radost ze života. A protože právě gradace je vlastnost, která prostupuje celou deskou, závěrečná skladba je skutečným vyvrcholením tvůrčích sil formace.
"Hear the 303 and break free!"
"Fueiho Boogie", jako odkaz na nesmyslný Fueiho zákon, který znemožňoval návštěvníkům japonských klubů tančit po půlnoci, je tou nejambicióznější věcí, jež pětice kdy vydala. Osmiminutové futuristické disko je jako napěchovaný papiňák a s přibývajícími minutami odkrývá další a další polohy. (Je to vlastně takové acidové "Sea Within A Sea".) Napětí, kdy nemůžete tančit, ale basy, divoce přeblikávajicí jako neony nočního Tokia, se vám zarývají do nervové soustavy, je skoro hmatatelné a sílí s každou novou odzpívanou větou. "Nebudeme končit o půlnoci! Nemůžete nám zakázat náš styl!" zní poslední věta druhé sloky a hudebníci následně už nepotlačují své emoce a naplno rozjíždějí boogie, které se v úplném závěru láme do raveového šílenství.
Kdyby podobnou věc vydali Swim Deep z debutu, mysleli byste si, že si dělají legraci. Podobný konec ale už nemůže být pro "Mothers" příznačnější. Kapela s ní otevřela nové hudební světy a svůj potenciál nechala rozletět do všech stran.
Najdete na: Mothers (2015)
Také by se vám mohlo líbit: The Horrors - Sea Within A Sea, Conan Grey - Never Ending Song, Swim Deep - To My Brother
V hudebním světě byste našli asi jen málo překvapivějších kolaborací, jakou v roce 2021 bylo spojení popové zpěvačky Halsey a industriálních černokněžníků Trenta Reznora a Atticuse Rosse. A protože v praxi se cokoliv, na co sáhnou ruce tohoto šikovného páru, promění v diamant, výsledkem bylo jedno z nejsilnější alb toho roku (a klidně i dekády a tak dále) "If I Can't Have Love, I Want Power".
Halsey se z vod mainstreamové pop music pokoušela vymanit už na minulé řadovce "Manic". Na novince se jí tato proměna povedla dokonale. Reznorův a Rossův rukopis na albu plném industriálních, post-punkových či grungeových vlivů bezpečně poznáte, zahalena je do něj výpověď silné ženy a budoucí matky. Opustit žánr, se kterým umělec prorazil, je pokaždé risk, ale také v případě Halsey nezbývá než uznale pokynout hlavou. Ba ne - klaním se až k zemi!
"I want a fist around my throat. I wanna cry so hard, I choke. I want everything I asked for."
Jedním z nejvýraznějších momentů desky je poté "You Asked For This", podobenství ke klasickému rčení "Dej si pozor na to, co si přeješ". "No tak, buď velká holka, tohle jsi chtěla," promlouvá část zpěvačky, která bude mámou, k části, která je vyděšená z velké životní změny a zoufale si přeje zůstat dítětem.
PS: Snažím se sem pokaždé dávat původní verzi skladby, ale s tímto živým provedením ráda udělám výjimku.
Najdete na: If I Can't Have Love, I Want Power (2021)
Také by se vám mohlo líbit: Halsey - Honey, Nine Inch Nails - We're In This Together, Garbage - Only Happy When It Rains
Jestli mi něco z těch pekelných středoškolských let chybí, tak jsou to víkendové večery u televize, kdy jsem pronikala do tajů světové kinematografie. Byla to poslední červnová sobota roku 2008, přede mnou dva měsíce prázdnin, než jsem nastoupila do třeťáku. Ideální čas pustit si druhý díl Tarantinova velkodíla, který zrovna dávali nejspíš na Nově. A ne, skutečně si to nepamatuju, ale mám ČSFD, víme?
"Well no one told me about her, the way she lied."
Kromě toho, že je Tarantino filmařský génius, geniálně do svých počinů umí také zakomponovat hudbu. Většina písní je vytažena z muzikálních hlubin a druhý život získávají právě díky filmu. "About Her" je mashup song vytvořený speciálně pro film.
Nenáviděný manažer Sex Pistols Malcolm McLaren si pro tyto účely vypůjčil klasický song The Zombies "She's Not There" a sampl ze skladby "St. Lewis Blues" Bessie Smith. Výsledek pasuje do závěrečné scény filmu tak dokonale, že je to láska na první poslech a jeden z takových těch památných filmových momentů, které se vám vryjí do paměti.
Najdete na: Kill Bill Vol. 2 Original Soundtrack (2004)
Také by se vám mohlo líbit: The Zombies - She's Not There, Bessie Smith - St. Lewis Blues, Loom - She's Not There
"Hits Hits Hits", příběh o nezdravém vztahu Tiny Turner a Ikeho, měl taneční ambice stejně jako první vypuštěný singl "Whitest Boy On The Beach" z druhé desky britských divočáků Fat White Family "Song For Our Mothers", a opět dokazuje, že pod punkovým zevnějškem kapely se skrývá překvapivě dobrý cit na popové písně. Někde cestou ve studiu ho ale napumpovali snad nějakými uklidňováky, takže jsou výsledkem roztřesené struny jak z filmů Quentina Tarantina, rozvláčné reggae tempo a zhulená atmosféra. A zlatý hřeb nahrávky.
Najdete na: Songs For Our Mothers (2016)
Také by se vám mohlo líbit: The Rolling Stones - Jigsaw Puzzle, Dick Dale & The Del Tones - Misirlou, Major Lazer - Get Free (feat. Amber of the Dirty Projectors)
Pamatuju si to jako dnes... Dobře, zas tak dobrou paměť nemám, ale přesně vím, jak to bylo. Psal se rok 2010 (RIP), byla sobota blíže neurčeného únorového dne a já se krátce před pyžamovým plesem u nás na vesnici rozhodla (bůh ví proč), že dám ještě jednu šanci těm garážovým bubákům přetransformovaným na post-punkery, o kterých časopis Filter (RIP) rozhodl (už vím proč), že budou nejdůležitější novou věcí na scéně. Nebo aspoň tak nějak jsem to po jeho recenzi vnímala.
"Some say we walk alone, barefoot on wicked stone, no light."
Představte si tuhle scénu: Pokoj ponořený do tmy, já položená na pohovce, v MP3 uložené album "Primary Colours". Nebylo to poprvé, co jsem ho měla slyšet, stejně jako The Horrors pro mě nebyli žádnou neznámou. Už v roce 2007, v mých sweet punk sixteens (to sweet je pochopitelně ironie, lol), jsem jim dala šanci na popud doporučení last.fm a totálně se nechala unést jejich stroboskopickou vypalovačkou "Sheena Is A Parasite". Po prvotním nadšení a stažení debutu "Strange House" však následoval rychlý pokles zájmu a skupina mi postupně sešla z mysli, a hlavně ze složky mých souborů v PC. Zpětně jsem musela uznat, že mě asi brala víc jejich image než hudba.
Na existenci The Horrors mě o tři roky později upozornil právě Filter, který se jejich nové desce nebál udělit rovnou pět hvězdiček. Když jsem si pustila jejich "Sea Within a Sea" na YouTube poprvé, nebyla jsem ho schopna doposlouchat ani do konce, jak mě to nebavilo. Musela jsem uznat, že The Horrors sice změnili styl a z goth-garážových punkerů se proměnili v post-punkové depkaře, celkem mi připomínali mé milované Joy Division, ale to bylo asi tak vše. Krátce poté je vychvaloval i samotnej pán Bůh aka Trent Reznor; no chápete to!? Na oficiálním kanálu NIN dokonce proběhla premiéra klipu jejich dalšího singlu "Mirror's Image". Jenže ten song byl ještě méně zajímavější. Dobře dala jsem tomu jen pár vteřin...
"See the scraping sky, see my destination, see my destination there tonight."
Přesto jsem to ale úplně nevzdala. Takže se přesuňme do února 2010, je tam tma, je tam ta sedačka a je tam má stará MP3. A zbytek je historie. Protože jsem si podruhé v životě pustila "Sea Within A Sea" a okamžitě jsem tomu songu propadla. A tak započala má několikaletá obsese touto britskou kapelou, která dodnes patří k mým nejoblíbenějším a nejposlouchanějším vůbec.
"Tak to u mě letos vyhráli bubáci z The Horrors. Upustili od garážového punku, smyli trochu make-upu a oblečení vrátili do půjčovny kostýmů. To vše proto, aby se ponořili do psychedelické depky, pokusili se o reinkarnaci Iana Curtise a připomněli si náladu, jakou nejspíš měli The Cure při nahrávání 'The Pornography'." (TOP 10 pro rok 2010)
Skladba "Sea Within a Sea" skončila v roce 2010 na druhém místě mého výročního žebříčku a já o ní napsala tohle: "Představte si tuhle scénu: Sedíte v potemnělém kině, pouštějí vám dost divný film a vy pijete dost divné víno. Chcete jít někam jinam, ale nemůžete, protože všechno ostatní už zavřeli, a vy nechcete poslední den před koncem světa sedět doma. Nálada v songu střídá náladu, melodie se na sebe nabalují, a když si myslíte, že píseň už znáte, dávno hraje něco jiného. Do toho se na vás neznámo odkud vyvalují divné zvuky, které jestli vám měly navodit husí kůži, tak svůj účel tedy splnily. A najednou jste uprostřed osmiminutové ódy na depku, a už nesedíte v kině, ale jste na nějakém divném místě, v divnou dobu. Tma ještě nezahalila celý kraj, ale všude je takové podivné přítmí, a když se z ampliónů někde nahoře začne ozývat divný hlas, který zpívá něco o strachu, skutečně strach máte. Zároveň ale cítíte pocit jakéhosi štěstí a podivné blaženosti. Protože odejít na věčnost nikdy nebylo krásnější."
V tom samém textu jsem "Sea Within A Sea" označila za "pravděpodobně nejlepší song této dekády". A pořád si za tím stojím. Píseň samozřejmě nikdy nepronikla do mainstreamu, ale podle mě je nádherným odkazem tehdejší alternativní kytarové scény i poctou těm, kteří ji předcházeli. Je to počin, který se rodí jednou za několik let. A já jsem vděčná, že jsem u této historické události mohla být.
"The track is called 'Sea Within A Sea'. The band of The Horrors..."
Najdete na: Primary Colours (2009)
Také by se vám mohlo líbit: TOY - Join The Dots, A Place To Bury Strangers - I Know I'll See You, NEU! - Hallogallo
O zpěvačce Caroline Rose a její tvorbě bych vám ráda pověděla něco víc, ale faktem je, že jsem ji náhodně objevila na konci minulého roku a kromě jednoho singlu, který mi vygeneroval playlist na Spotify ("Jeannie Becomes a Mom"), ji prakticky vůbec neznám. Letos jí vyšla už pátá studiovka "The Art of Forgetting", která se podle všeho odlišuje od předcházejících počinů odklonem z popu k indie folku/rocku a artu.
Druhý singl "Miami" je dojemné rozloučení s neopětovanou láskou i nemilosrdné přijetí sebe sama. Uvědomění, že život nikdy nebude lehčí a my jím nakonec musíme nějak projít. Zavádí nás do pokoje kdesi v Miami, kam se i přes zatažené závěsy dere zlatavé floridské slunce a kde společně s hlavní hrdinkou konečně přijímáme odmítnutí druhé osoby...
"You know you never knew my worth. Honestly, neither did I."
"Měla jsem pocit, že jsem v sobě tak dlouho potlačovala emoce a snažila se vypadat v pohodě, protože jsem si uvnitř připadala jako totální vyděděnec. Zapomněla jsem, jak milovat sama sebe, a bylo to pravděpodobně docela srdcervoucí sledovat to," řekla o songu jeho autorka.
"This is the hard part, the part that they don't tell you about. There is the art of loving. This is the art of forgetting how." Nádhera.
Najdete na: The Art of Forgetting (2023)
Také by se vám mohlo líbit: Anna Calvi - Strange Weather (feat. David Byrne), Beach House - Silver Soul, Sharon Van Etten - Your Love Is Killing Me
Když jsem poprvé slyšela "Go", byl to jeden z těch nepříjemných WTF momentů. Směr, kterým se Grimes na svém novém materiálu ubírala, se mi absolutně nelíbil. Teda takhle. Proti popíku pochopitelně nic nemám, ale ten z dílny Grimes se mi prostě nezamlouval.
Stačilo však pár dalších poslechů, aby se skladba stala mou závislostí a úplně nejoblíbenějším trackem roku 2014. "Go" byla původně napsána pro Rihannu a podle toho taky zní. Jak už ale dnes víme, předznamenávala novou hudební éru této nevyzpytatelné kanadské hudebnice.
Singl se dočkal videoklipu z dílny Grimes a jejího bratra a také tentokrát uspokojil oko nejednoho náročného diváka. Sourozenecké duo se nechalo inspirovat videohrou "Metal Gear", filmovou sérií "X-Men" nebo "Dunou" Davida Lynche. Výsledkem je - dle jejich slov - abstraktní ekvivalent k "Božské komedii" Dante Alighieriho a jednotlivým kruhům Pekla.
Najdete na: Go (2014)
Také by se vám mohlo líbit: Iggy Azalea - Work, Frank Ocean - Pyramids, Grimes - Genesis
