Miluju, když je hudba paralelou k mému životu. Minulý rok se to některým interpretům podařilo tak dokonale, že mě to děsí dodnes. Mluvím o Billie Eilish. Wolf Alice. A Sleigh Bells. Jako dnes si pamatuju ten večer na konci července, kdy jsem si poprvé pouštěla preview songu "Locust Laced". Samozřejmě to nebylo jenom jednou a samozřejmě jsem z toho byla totálně hotová, vnitřní křik náctileté fanynky, jekot jako v hledišti The Beatles atd. atd. Byli to noví Sleigh Bells po čtyřech nekonečných letech! Tu krátkou ukázku bych si z fleku dokázala představit v upoutávce na novou řadu seriálu k prostřihům jednotlivých scén, které mají divákovi dát jasně najevo, že tahle série bude epická. Já hloupá tehdy ještě nevěděla, že ten seriál bude můj život. A ten večer byl doslova předvečerem jeho nové série. Když se ohlédnu zpátky na své staré já, které tam sedělo na dvoře v křesle, sledovalo oblohu zbarvenou do růžových tónů zapadajícího slunce, některé lidi vůbec neznalo a přemýšlelo o naprosto jiných věcech než dneska, nevím, jestli mu mám závidět. Nebo ho litovat. Anyway.
"Call up the queen! Give us a taste!"
Pamatuju si taky jako dnes, když ten singl o pár dní později vyšel celý. Byla jsem zrovna v Praze, a i když jsem si předtím pochvalovala, jaká je to super náhoda, že mě novinka oblíbené kapely zastihne na mé krátké dovolené, mám dojem, že v ten den mi to úplně vypadlo z hlavy. (Protože mi kvůli mé blbosti ujel bus, narychlo jsem sháněla vlak, který měl samozřejmě zpoždění, byl přeplněný, nefungovala v něm pořádně klimatizace, lidi v něm mě totálně srali, neustále zastavoval, měla jsem asi čtyři hodiny skluz od původního plánu a tak no.) Takže pak bylo velké radosti, když jsem si na to už ubytovaná na hotelu vzpomenula. Třebaže jsem nevěděla, co mám dělat dřív, našla jsem si čas, abych zhlédla videoklip a několikrát za sebou poslechla audio na Spotify, zatímco jsem se chystala ven, snažila se přes Messenger urovnat jeden rodinný spor (LOL), v rámci pregame do sebe klopila dvojku vína a domlouvala se s kámoškou, která taky nestíhala, co a jak. Prostě taková pražská klasička moje. ❤️
Song se mi líbil na první dobrou, ale v tom karlínském hotelovém pokoji to ještě nebyl úplně wow efekt, ke skutečné lásce jsem dospěla teprve časem. Se svou kaskádou nabroušených kytar korunuje zběsilost v srdci, která se na poslední řadovce "Texis" rozhořela znovu silným plamenem. "Cítím se jako dynamit. Cítím, že dnes v noci zemřu," je výstižné shrnutí filozofie Sleigh Bells a jejich znepokojující ambivalence - euforie navenek, deprese uvnitř. "Locust Laced" zní jako motiv bujaré párty, na které jiskříte jako prskavky a pak už jenom počítáte ztráty po výbuchu. Protože prokletému osudu nelze uniknout. A můžete se sebevíc pokoušet prorazit zdí. To výjimečně není metafora, ale narážka na stejnojmenný klip.
"Run, rabbit, run, but you can't escape. The wicked way is here to stay."
Alexis Krauss v něm vystupuje jako country zpěvačka, usměvavá Justine, která se v rámci hudebního vystoupení snaží prorazit zdí. Po prvních neúspěšných pokusech se oklepává a pokračuje ve zpěvu, ale viditelně je otřesená a rozrušená. Své snažení nevzdává a pobaveným divákům předvádí další bezvýsledné pokusy. Po druhém kole ztrácí klid a rozvahu a naplno se oddává zoufalství. K překvapení všech ale v samotném závěru zeď proráží. A já se nemůžu rozhodnout, jaké poselství si z toho mám odnést. Naději, že zázraky se ději a i přes četné překážky můžeme dosáhnout svého cíle? Nebo je to spíše varování "dej si pozor na to, co si přeješ, může se to splnit"? Opravdu nad tím přemýšlím, protože i já po tom večeru začala marně prorážet zeď. Pokračování příběhu v "Justine Go Genesis", hořké probuzení ve světě za zdí, mě moc neuklidňuje...
Najdete na: Texis (2021)
Také by se vám mohlo líbit: 100 gecs - mememe, Sleigh Bells - Justine Go Genesis, Laura Les - Haunted
Žádné komentáře:
Okomentovat