neděle 5. prosince 2021

#14: Good Charlotte - Hold On

Jedno vím jistě. I když jsem v posledních dvou ročnících základky neměla ani ponětí, co jsou to skutečná životní dramata, nikdy jsem se neměla tak špatně jako tehdy. Netřeba dlouze rozebírat, proč tomu tak bylo, to je na úplně jiný článek. Zkráceně: Puberta je sama o sobě peklo. Pokud patříte mezi méně šťastné jedince stejně jako já, připočtěte si k tomu ještě počátek depresivních myšlenek, úzkosti, pocitu, že nikam nepatříte, a dalších životních radostí. Připočtěte si k tomu, že jako třináctiletý člověk, pro kterého bylo donedávna jedinou starostí, jestli ho mamka pustí ven a schrastí někde prachy na Tesolu z hospody, těmto emocím naprosto nerozumíte. Víte jen jediné - nechcete je mít. Jenže čím víc na to myslíte, tím víc ty emoce sílí a nemůžete se jich zbavit. A je to věc, kterou nemůžete nikomu říct. Protože stejně nevědomí kamarádi by vám nerozuměli a možná by se s vámi raději přestali bavit. A od rodičů byste se pravděpodobně jen dozvěděli, že to máte z toho, jak nic pořádného neděláte, a proto si vymýšlíte kraviny.

"You're feeling sad, you're feeling lonely and no one seems to care."

Tak jsem předstírala, že "jsem v poho". Moje celoživotní role, za kterou bych měla získat minimálně cenu BAFTA. Že mě nic netrápí a jsem jako ostatní. Ale po nocích jsem brečela. Nenáviděla jsem každodenní chození do školy. A po čase pro mě bylo utrpení chodit i ven s kámošema, protože jsem stále víc cítila, jak moc jsem jiná. Nebylo nic, co bych mohla udělat. Nemohla jsem se zhroutit. Nemohla jsem se vzepřít a přestat chodit do školy. Byla jsem jenom dítě, které muselo poslouchat dospělé. Co mi přijde nejsmutnější - že jsem se o tom nedokázala svěřit ani svému deníku. Občas jsem tam mezi všemi těmi smajlíky a popisy veselých situací napsala, že mám teď docela divné období nebo že je toho v poslední době na mě moc, ale panebože! Vždyť mi bylo úplně mizerně! A je smutné, že jsem to musela na stránkách deníku předstírat i sama před sebou; kdybyste si zápisky z té doby přečetli, ani by vás nenapadlo, jak zle mi doopravdy bylo. Jenom já mezi řádky vnímám, jak depresivní ty wannabe vysmáté záznamy skutečně jsou.

V dobách, kdy mi bylo nejhůř, jsem se ale (ne)paradoxně nikdy ani myšlenkou nezatoulala k sebevraždě. Něco takového pro mě bylo absolutně nemyslitelné. Naprosté tabu. Dokonce ještě v prváku jsem se kvůli tomu pohádala se spolužačkou. Zatímco já takové řešení absolutně odmítala a hlásala, že vždycky existuje jiná cesta, ona mi oponovala stylem, že nemůžu druhé soudit, když nejsem na jejich místě. Na téma sebevražda jsme tehdy dělaly skupinovou seminárku, a i když se mi zdá, že téma pocházelo z mojí hlavy (jak jinak),většinu realizace včetně prezentace jsem následně přenechala této spolužačce a mojí kamarádce (jak jinak! :D), což nakonec vyústilo v další konflikt a konec našeho přátelství, ale to je taky na jiný článek. (A jo, je to člověk z příspěvku #10...)

"Your days, you say they're way too long, And your nights, you can't sleep at all, hold on."

Hm, vlastně je obdivuhodné, že i přes svoje vnitřní trápení, jsem měla na sebevraždu jasně vyhraněný názor. To mi ale nebránilo v tom, aby jednou z mých hymen té doby byla právě "Hold On" od Good Charlotte, antisuicidální song. Když jsem tehdy ležela v noci v posteli a brečela, protože jsem na další den musela zase do školy a protože jsem hlavu měla plnou zase těch myšlenek, a nevěděla, jak se jich zbavit, bylo to právě on, který mi hrál v uších a dodával mi odvahu. Teda - takhle jednoduchý to nebylo. Nestal se ze mě díky tomu silný a sebevědomý člověk. Ale vím, že nebýt GC a jejich písniček, rozhodně by všechno bylo těžší. Když říkám, že mi GC v pubertě zachránili život, zní to možná moc pateticky, ale je to pravda.


Najdete na: The Young And The Hopeless (2002)
Také by se vám mohlo líbit: blink-182 - Stay Together For Kids, Yellowcard - Only One, Simple Plan - Crazy

Žádné komentáře:

Okomentovat