Čtenáři mého originálního blogu asi už dobře ví, jak moc mám v oblibě věci přehánět a overanalyzovat. Takže se takhle přihodilo, že jsem ve druháku byla "alkoholik". Klídek, tento závěr jsem si udělala jenom na základě pátečního jednoho a půl piva, za tuto hranici jsme se nedostaly. Jako nadměrně přemýšlivého člověka mě to ale v šestnácti celkem znepokojovalo. Byla totiž pravda, že když se kalící pátek nekonal nebo měl hospodský svůj den, piva nám neprodal a my nesehnaly nikoho 18+, byla jsem docela nervózní.
Samozřejmě že nešlo o pití samotné. Celý týden jsme seděly do půl třetí ve škole, kde do nás hustili všechny ty... zbytečné věci. Tohle je zajímavý paradox. Učení mi nikdy nedělalo problém. Pokud jsem se opravdu učila. Problém byl, že jsem se moc neučila. Na základce se to ještě dalo fejkovat, ale na střední jsem z jedniček skokově spadla na trojky a čtyřky. A málem i pětky, když se zadařilo. Poslední pololetí jsem to na vyznamenání sice dala, ale stručně řečeno - školu jsem měla na háku. Někdy jsem se do ní těšila, ale bylo to jen kvůli kamarádům a žrádlu, rozhodně ne kvůli učení. Pokud jsme zrovna nehráli volejbal (kterej jsem na střední ale hráli pořád, lol), tak mě bavil jen tělák. A literatura, pochopitelně. Občas jsem se v patologii nebo klinické propedeutice zaposlouchala do sugestivních zážitků učitelek ze zdravotnické praxe. Jinak jsem byla ale po většinu času duchem nepřítomná a tupě jsem zírala do lavice. A nevím, jestli je úplně v pohodě, že čtyři roky chodíte někam, kde se jenom x hodin věnujete dennímu snění. Český školní systém je zastaralý a naprosto katastrofální, a jestli se kvůli viru z Číny teď něco změní, říkám: Jedině dobře.
Bože, jak já to dennodenní sezení nenáviděla! A kdyby se pak něco smysluplného aspoň dalo dělat doma. Jenže jako děcko z vesnice moc možností nemáte. Takže většinou jsem jen seděla u complu nebo donekonečna poslouchala songy. Pátek, pátek byl ale jinej. V pátek se chodilo chlastat! Veškerá nuda a otrava týdne měla dostat své zadostiučinění v pátek. Nebyl to jenom náš druh restartu a zábavy; bylo to gesto vzdoru vůči celému světu, no hlavně tomu dospělému. Jenom sehnat si piva bylo výkonem samo o sobě. Dnes se mi to zdá neuvěřitelné, ale opravdu jsme v šestnácti dokázaly nadrzo nakráčet do hospody a před zraky starších mužských štamgastů si suverénně poručit čtyři lahváče, které jsme - když měl hospodský svůj den - s přehledem dostaly. S kamarádkou jsme je pily na takzvaném malém hřišti, kam jsem je vždy kamuflovaně pronesla pod bundou. Sedly jsme si na patník, otevřely piva, pily jsme, kecaly, nadávaly na školu a učitele. Obloha se díky zapadajícímu slunci tak krásně zbarvovala, jak přibývaly promile. Chci říct: BRING ME BACK! V půli druhého piva jsme to pokaždé zalomily, protože dál naše chlastací schopnosti tehdy nesahaly. Poté jsme se vydaly směr plac před kulturním domem a tato cesta se neobešla bez excesů, kdy jsme třeba zpívaly nebo jsem křičela na staré lidi "Dobrý večer!". O tom to bylo. Ve vesnici zdechl pes, byla zima, všichni zalezení doma, a pak jsem tam byly my, kráčely jsme těmi opuštěnými ulicemi půl metrů nad zemí a patřil nám celej svět. Chápete? O tomhle to celé bylo. U kulturáku jsme se potkaly s ostatníma děckama, většina z nich byla v podstatě ještě mladší než my. Tehdy se to nějak sešlo, že jsme se tam začali všichni scházet, aniž bychom se předem nějak domluvili. U kulturáku bylo napsáno příběhů. Tohle byla naše subkultura, náš punk. Byly to fakt dobrý léta.
Stejně jsem se občas nemohla zbavit toho dojmu. Že to úplně není v pohodě takhle (skoro) každý pátek pít. Brala jsem to jinak, než to beru teď. A i když mi to dneska přijde legračně dramatické, skutečně jsem se v té době ztotožňovala s nějakými songy. Třeba s "The Perfect Drug" od NIN. Hlavně s pasáží my soul is so afraid to realize, how very little there is left of me. (A když mě zase chtěl nějakej kluk, kterého jsem nechtěla já, tak byla velmi aktuální taky I got my heart, but my heart's no good and you're the only one that's understood, ale to je na jinou kapitolu.)
Vím, že Trent Reznor tu skladbu nesnáší, ale já ji miluju. Miluju všechny ty neuspořádané samply, zběsilé bubny dokonale zastupující pocit opilosti/zfetovanosti, a vyklidněný závěr, který je stejně bolestivý jako ráno po velké pitce. Podle mě je to ta nejlepší píseň o závislosti, kterou kdo kdy složil (nebo si na žádnou lepší teď aspoň nevzpomínám), ale pozor, nejenom o té chemické. Už jste byli do někoho zamilovaní stylem, který hraničil s posedlostí? Dovolte mi, abych vám představila "The Perfect Drug".
Najdete na: Lost Highway OST (1997)
Také by se vám mohlo líbit: Nine Inch Nails - Closer, Trent Reznor - Driver Down, Nine Inch Nails - Starfuckers Inc.
Žádné komentáře:
Okomentovat