Nevím, jak vy, ale já jsem magor. (You don't say.) Poslouchám strašně moc hudby. (YOU DON'T SAY.) A pak se mi stává taková (ne)milá věc: Konkrétní písnička mi připomíná konkrétní situaci. Což je naprosto v pořádku, pokud je to vzpomínka na prázdniny u babičky roku 2013 nebo na léto roku 2017. Jenže v životě nejezdíte jenom na prázdniny a neprožíváte super léta. Takže nějaké písničky mi logicky připomínají i ty méně šťastné okamžiky. A JÁ JE PROSTĚ NEMŮŽU TŘEBA NĚKOLIK DALŠÍCH LET PAK SLYŠET. (RIP všechny songy roku 2018.) Proč to ale zmiňuju. Protože existují věci, na které je i moje emocionální labilita krátká. Třeba celá tvorba NIN a album "Reign Of Terror" od Sleigh Bells.
O NIN se netřeba déle rozepisovat, "Reign Of Terror" je nejdepresivnější deska všech dob, tudíž má nejoblíbenější. A hlavně je úplně úžasná, nadčasová a originální; nejsem zas až takovej negativista, panebože! NIN poslouchám v podstatě furt, "Reign Of Terror" taky, ale především mi bylo soundtrackem roku 2012. A tady je to kouzlo: Můžu je poslouchat pořád a nikdy jsem u nich neměla ten problém se špatným déjà vu. Dokonce... mi jejich poslech pomáhá? Nedokážu to vysvětlit, ale je to tak. A přijde mi až trochu legrační, když poslouchám song o sebevraždě nebo 150. zpověď Trenta Reznora, jak je úplně fucked up a broken, bruised, forgotten sore a jsem u toho stejně empty jako u teatrálního proslovu Nely Slovákové, která nám se slzičkami v očích vyčítá, že jsme kvůli své zlé povaze a závisti přišli o dopravu zdarma na Wolt a 10% slevu na kolagen. Tak to se jdu asi zabít, Nelo!
Teď vážně. "Born To Lose", první song z xx songů Sleigh Bells, o kterých v budoucnu ještě napíšu, je song o sebevraždě. Ještě předtím, než to bylo děsně cool a zabít se chtěl každej xanaxovej "raper" (Rada: Zkus přestat brát drogy.), složil Derek Miller tuhle necenzurovanou reportáž z pekla, na jehož prahu skutečně stál. A nepotřeboval k tomu žádné lentilky pro strašně anxious děcka.
"Born To Lose" je valčík se smrtí. Konec předstírání a falešného mírového stavu. Děsivě bezelstné přiznání, že v pohodě není vůbec nic. A konec nadějí, že bude líp. Nebude. Podívej se do zrcadla a smiř se s tím. Totální prostředníček všem motivačním a pozitivním skladbám, které kdy byly napsány. Narodil ses k prohrávání, bejbe, tak to udělej. Díkybohu, že Sleigh Bells nejsou mainstreamovou kapelou, protože jinak by ultra korektivní a pokrytecký twitterový národ tenhle song už dávno zRuŠiL, kéž bych jen vtipkovala.
"All I know, you can't choose. Here I go, born to lose."
Jenže je to samozřejmě blbost. Žádný song za vás nestiskne spoušť zbraně ani vám neprotlačí hlavu do smyčky provazu. Umění je jenom umění a jste to vy, kdo na něj určitým způsobem reaguje. Nebudu lhát. "Born To Lose" je velice krásný taneček se sebelítostí. Oslava životního loserství. Je snadné se tomu poddat. Copak jsme se na tom místě všichni někdy neocitli? Gratuluji, pokud vy ne, ale život většiny lidí není o výhrách. A je tak snadné propadnout pocitu, že zrovna já jsem ten, který má věčně jenom prohrávat.
Poslechem tohohle alba jsem ale přišla na jednu zajímavou věc. Že i být zrozen k prohře, může být důvodem k hrdosti. Kór když vám k tomu Sleigh Bells hrají takové vály, sakra!
Najdete na: Reign Of Terror (2012)
Také by se vám mohlo líbit: Def Leppard - Hysteria, Sleigh Bells - I Can Only Stare, Metallica - Fade To Black
Žádné komentáře:
Okomentovat